Když jsem tu desetiletou dívku viděla poprvé, myslela jsem si, že to je kluk. Byla rozjívená, rozcuchaná, tričko na „lítačku“ špinavé od bláta, šortky s dírou od plotu a na boso. Klasická vesnická holka. Ani bych neřekla, že kousek od Prahy žije dítě, které si nehraje doma na mobilu nebo počítači, ale lítá venku po poli. V očích měla zvědavost, neústupnost a obavy. Na čele měla pomyslně napsáno „nemilovaná“. Říkejme ji třeba Beruška.
Zavolal mi kvůli ní ředitel jedné vesnické školy. Trápilo ho, že Beruška nemá svačiny, nemá nic do školy, má hlad. Její sourozenci ale mají všechno potřebné. Věděl o Berušce, že musí chodit každý den ráno 8 km do školy přes pole a domů zpátky to samé. Matce doma překážela, pokud přišla domů dřív, dostala nařezáno. Máma byla přísná, důsledná v trestech, tvrdá. Beruška se bránila občas tím, že zalezla doma pod postel a tam se počůrala. Za to dostala opět nařezáno, protože to vypadalo, že provádí mámě naschvály. Podařilo se, že Beruška přišla k nám do Klokánku. Byla nejistá, protože ji máma poslala na „převýchovu“. Bránila se objetí, bránila se skoro všemu, ale postupně se v ní něco zlomilo a začala nám důvěřovat. Začala klidně spát, začala si hrát, ve škole jí to začalo jít, byla hodná, byla přátelská, byla kamarádka. Máma ji ale moc chyběla. Čím míň si jí máma všímala, protože ji ani jednou nenavštívila, ani jednou nezavolala, tím víc jí chyběla. Bránila se tak velké nelásce tím, že se vztekala. Když to na ní přišlo, tak nechtěla nic, chtěla jen do něčeho bouchnout, někomu ublížit. Nechtěla spát v posteli, na protest si lehla na zem. Klokánčí teta si lehla na zem k ní a byla jen prostě s ní v její blízkosti, než to nejhorší poleví. Beruška se uklidnila a pak se nechala v tetině náručí uspat na posteli.
Chtěla se vrátit na Vánoce domů, aspoň na propustku na návštěvu. Ta „rozjívená ušmudlaná holka” si nechala uplést dva copánky, vzala si punčocháče a sukni a vyrazili jsme za rodinou na Vánoce. Moc se těšila, měla dárky pro všechny, vybírala je pečlivě. Přivítání bylo ale mrazivé. Matka Berušku sjela pohledem, na její změnu vzhledu reagovala úšklebkem. Propustku měla Beruška povolenou do konce svátků. Nechávala jsem ji tam s těžkým srdcem, ale věřila jsem, že rodinná pouta jsou silná a duch Vánoc udělá zázrak. Neudělal, zázrak se nekonal. Matka volala už na Štědrý den večer, ať její dceru okamžitě odvezu nebo ji vystrčí ven na mráz. Protože prý utrhla plyšákovi očičko. Vyzvedla jsem ji v nepřátelském domově ještě ten večer a odvezla zpátky do Klokánku, kde už na ní čekala pečující teta, která také přerušila svojí dovolenou, aby byla s Beruškou v Klokánku. Postupně se z traumatu dostávala, postupně se učila žít s vědomím, že ji rodina odmítá. Postupně se naučila mít ráda sama sebe. Ale je jasné, že s tím bude bojovat celý svůj život.
Když od nás přecházela do dětského domova, měla v očích větší sebejistotu, méně obav a více radosti než tehdy v okamžiku příchodu do Klokánku. Věřím, že dál miluje vítr v zádech a může přelézat ploty.