Na těchto stránkách se můžete seznámit s nejrůznějšími příběhy dětí, které v uplynulých více jak 25ti letech (první děti jsme do Klokánku přijali v roce 2000) prožily část svého života v některém z našich Klokánků. V počátcích projektu u nás děti zůstávaly delší dobu, než se jejich situace vyřešila, poslední roky je jejich pobyt v průměru v rozsahu 3 – 5 měsíců. I tyto kratší pobyty nám přinesly příběhy, které si byly v mnohém podobné, ale každý byl unikátní osudem daného dítěte.

Naše poznatky čerpají z příběhů více než 12 tisíc dětí různého věku a věřte – máme Vám co vyprávět. Často se jednalo o děti týrané fyzicky a tak neprávem panuje obecná představa, že jsou u nás převážně umístěny děti, které zažily spoustu tělesné bolesti. Je to pravda, ale není to pravidlem. Řada dětí zažila ve svém dosavadním prostředí psychické týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání péče nebo jen obtížně hledala a nacházela společnou řeč a pochopení a péči u těch, kteří by jim to vše měli poskytnout jako první – u rodičů, u své rodiny. Zrovna tak panující přesvědčení, že k týrání dětí dochází jen v chudých a nevzdělaných rodinách, není pravdivé. I dobře zajištění vysokoškoláci se dopouštějí na svých dětech bezpráví, které si mnohdy neumíme ani představit. O to horší je fakt, že z týraných dětí často vyrostou týrající dospělí, protože vzorec chování převezmou už v raném dětství, kdy sami byli oběťmi.
Ne každé dítě má to štěstí a narodí se do milující rodiny. Některé zažije nejen fyzickou bolest, ale i hlad a frustraci. Často trvá velmi dlouho, než si jejich tragické situace někdo všimne a ještě déle, než se pokusí o nápravu. Náš stát dětem jejich situaci nijak neulehčuje. Možná spíš naopak. Občas rozdělí sourozence na sebe fixované do různých ústavů, nebo je ponechává v ústavech zbytečně dlouho. Neobstojí ani tvrzení, že dítě vždy patří do rodiny. Nelze s ním nesouhlasit, ale musí se jednat o rodinu funkční a nikoli týrající. Je jen na nás dospělých, jaká bude budoucnost těchto nevinných obětí. Snad články o těchto dětech alespoň trochu přiblíží realitu našich všedních dnů a rozšíří povědomí o potřebě existence takovýchto bezpečných „klokaních kapes“. Nebuďme lhostejní, všímejme si okolí a pomáhejme, kde je to třeba. Děkujeme Vám.

Příběhy
Identity dětí byly v zájmu jejich ochrany pozměněny.
Fotografie dětí jsou pouze ilustrační.
Autory příběhů jsou zaměstnanci Klokánků.
- Táta byl hodný, jen kradl!
Nikoho nevnímala, jen potichu něco šeptala.
Číst více
- Ta holčička je hrozně tlustá!
Ale co morbidně obézní holčička, která se zadýchá už na druhém schodě a odmítá kvůli posměškům dětí chodit do školy?
Číst více
- Standa
„Zneužívala ho matka, těžká alkoholička. Musel si k ní v noci lehat a být jí po vůli,“
Číst více
- Petra a Petr
Jediné, co chtěli jíst, byly kočičí granule. Nic jiného od matky již pár dnů, možná i týdnů, nedostávali.
Číst více
- Pět malých rošťáků
Cítil za svoje čtyři mladší sourozence zodpovědnost a dával to vehementně najevo. „Ne, do pokoje nepůjdu, dokud neuvidím
Číst více
- Obávali jsme se zbytečně…
Ošetřující lékař nás informoval, že hoch má časté záchvaty vzteku, kdy kolem sebe rozbíjí věci a vulgárně nadává lidem
Číst více
- Nic neříkej!
„Nic neříkej, táta by šel kvůli tobě do kriminálu!“
Číst více
- Nebe pro Leničku
„A takhle vypadá nebe? A budu i zítra u vás v nebi?“
Číst více
- Náš domov je roští
Máma s tátou nám v našem roští udělali pelíšky. Vystlali nám je natrhanou trávou a tou se také přikrýváme, jakože se do
Číst více
- Na dětech nezáleželo snad vůbec nikomu
Nevšímavost, nezájem, neochota
Číst více




