Tímhle jí musím dělat každý druhý den klystýr, jinak se nevyprázdní. Tohle jí dávejte před jídlem a tohle po jídle. Jinak bude mít záchvat. A tyhle léky jí došly, je to jen krabička, ale už jsem na ně neměl…“ pokrčil netečně rameny a byl pryč. Prý se přijde na dceru podívat někdy. Až bude mít čas. A taky prý chuť, kterou momentálně nemá. „Kdybyste se museli starat o tohle, taky byste neměli!“ sdělil jen tak na vysvětlenou. I pracovníci Klokánku se chystali požádat otce o vysvětlení: „jak mohl nechat svoji postiženou dceru v zamčeném autě před hospodou, o hladu a žízni až do tří hodin ráno?“ V tuto dobu si všimla plačícího děvčátka hlídka policie a našla otce v hospodě. Spícího na stole a hodně podroušeném stavu…Z péče o postiženou Vendulku měly tety i ostatní personál trochu obavy. Bude možné se o ni dobře postarat, když jsou s ní v bytě další dvě nebo tři děti? Bude možné dodržet všechna nařízení lékaře a nic nezanedbat? Obavy se během několika příštích dnů ukázaly být zbytečné. Vendulka neuvěřitelně prospívala. Dle lékařky nepotřebovala klystýry ani speciální doplňky stravy. Vše zvládla přirozenou cestou. Začala se usmívat a naopak se přestala kývat. Na doporučení psycholožky šla zkusit pobýt v předškolní třídě. Alespoň na jeden den v týdnu, mezi děti, na zkoušku! Po počátečních nesnázích se začala Vendulka do předškoličky těšit. Pobyt jí zde prodloužili na tři dopoledne v týdnu a vracela se vždy nadšená. Během necelého půl roku z ní byla úplně jiná holčička. Samozřejmě stále trpěla formou autistického spektra. Ale její zdravotní stav se lepšil den za dnem! Tety si ji zamilovaly a ona je také. Společnost ostatních dětí Vendulka nevyhledávala, ale také nedávala najevo žádný odpor. To, že snesla společnost ostatních, často hlučných dětských „kolegů, bylo dle lékařky obrovským úspěchem. Naši radost ale zkalila zpráva, která nám svojí absurditou vyrazila dech. „Vendula bude vrácena do péče otce, který si „vyřešil“ bytové i sociální podmínky! Vyzvedl si ji jednoho dne odpoledne a neprojevil ani špetku nadšení. Vendulka k němu nechtěla. Plakala a pevně se držela tety, která měla co dělat, aby se také nerozbrečela. Dělat ale nic nemohla. Dítě přece dle našich zákonů patří do rodiny, ať už je jakákoli! O nešťastné holčičce nemá Klokánek bohužel žádné zprávy. Jen tu, že do předškolní třídy už nechodí a na lékařské prohlídky jen sporadicky. Táta asi nemá čas…
