Ta při návštěvě zjistila něco naprosto ohromujícího. Sourozenci žijí samotní, jejich matka je opustila už víc než před měsícem! „Žijeme z úspor a taky sbíráme sběr!“ řekl hrdě nejstarší, devítiletý Marek. O rok mladší Míra ho doplnil: „A taky nám občas něco někdo dá ve škole.“ Nejmladší, šestiletý Matyáš měl starost jen o pejska: „Ale náš Baryk hlad nemá!“ Kluci byli ještě téhož dne umístěni i s pejskem do Klokánku. Zvířátka tam zakázaná nejsou, jen musejí projít lékařskou, tedy veterinární prohlídkou, zda jsou zdravá a očkovaná. Ten poslední požadavek naštěstí neplatí pro přijímané děti. Ty často očkované nejsou a někdy jim kvůli chybějícím rokům očkování musí být speciálně stanoven kalendář, podle kterého se musí postupovat. Kluci si v Klokánku, přes počáteční odpor, rychle zvykli. Hlavně na jídlo! Byli vyhladovělí a unavení, z věčného shánění obživy. A také z učení. Předpokládali, že pokud budou mít vzorné známky, nikdo si absence matky nevšimne…Měsíce ubíhaly a matku se nedařilo najít. Jako by se do země propadla. Kluků se ujala matčina vzdálená příbuzná. Musela toho hodně vyřešit, aby se o tři opuštěné synovce mohla starat. Vyměnila si byt za větší a změnila i pracoviště. Vše přizpůsobila novému životu! Její nadstandardní úsilí mělo být odměněno klidným životem na vesnici, jenže vše bývá v životě jinak. Sotva se s kluky nastěhovala, ozvala se matka. Zubožená a špinavá. „Teto, přece maminku nevyženeš!“ prosili kluci a ona nemohla udělat nic jiného, než i ji přijmout pod svoji střechu. Odměnou jí za to byly matčiny rvačky v místní hospodě a potom i krádež peněz. Byla zoufalá a nevěděla, co počít. Kluci by jí měli za zlé, kdyby s jejich matkou vycházela po zlém, natož ji udala! Ale občas se věci dějí tak nějak samy. Jednoho dne matka opět zmizela. Tentokrát zatím na dva roky…A tak mají kluci i pejsek klid. A teta také!
