Půlročního Eríčka jsme přijali do Klokánku v srpnu 2013 poté, kdy jej policie našla v lese, kde žil pod stromy se svou slovenskou matkou bezdomovkyní. Matka krátce na to odcestovala na Slovensko a úřady zahájily řízení o repatriaci. Eríček byl velmi šikovný, milý a veselý chlapeček, vývojově výrazně nadprůměrný. Před Vánocemi 2013 nám byl doručen předběžně vykonatelný rozsudek o tom, že se chlapeček umísťuje do dětského domova na Slovensku. Ten nás požádal, zda by miminko nemohlo ještě zůstat u nás do počátku ledna, protože nyní nemají volnou žádnou „profesionální mamu“. Tak tam říkají zaměstnancům dětského domova, kteří se o děti starají přímo ve své rodině, obdobně jako naši zaměstnanci v rodinných Klokánkách. Profi rodina ale nebyla ani do konce ledna. Až v polovině února si pro Eríčka přijela sociální pracovnice dětského domova a sociální pracovník tamního úřadu na ochranu dětí. Přijeli již den před tím, aby se s Eríčkem seznámili. Oba byli velmi milí a empatičtí a snažili se s chlapečkem navázat kontakt. Eríček byl zpočátku nedůvěřivý, ale brzy se osmělil a s návštěvou si hrál. Dozvěděli jsme se, že profi rodin je i na Slovensku nedostatek a že také selhávají. Ale pro Eríčka mají připravenu dobrou profi mamu. Druhý den (v úterý) s Eríčkem odjeli. Další den jsme se dozvěděli, že Eríček byl zprvu jen zaražený a stále se ohlížel. Po dvou hodinách ale začal moc plakat a nebyl k utišení. Plakal i v dětském domově, odmítal jíst i pít, měl teplotu. V dětském domově zůstal čtyři dny, protože profi mama byla k dispozici až v pátek. I oni z toho byli nešťastní. Poslali nám fotografii z DD, nad kterou nám bylo do pláče, a po dvou měsících i od profi mamy. Nyní už je Eríček šťastný a veselý, tak jako předtím v Klokánku. Proč ale mají děti procházet takovými traumaty, která z jejich podvědomí nikdo nevymaže? Repatriace byla zbytečná, jeho obvyklým místem pobytu byla Česká republika. Jenže my nejsme účastníky opatrovnických řízení, takže odvolat jsme se nemohli. Eríček přece mohl počkat na trvalou rodinu v Klokánku a postupně podle své potřeby se s ní seznamovat a navazovat kontakt, aby přemístění pro něj nebylo takovým traumatem. Kéž by jeho případ byl ponaučením pro všechny, kteří o přesunech dětí tak lehce rozhodují.
