Krásní kluci, každý jiný vzhledem i povahou. Nejstarší Péťa měl vlnité vlasy až na ramena a velké modré oči obkroužené dlouhými řasami. Málem jsme si ho spletli s holčičkou, což by se ho jistě dotklo. Byl totiž povahy rytířské a o svoje dva mladší bratry se pečlivě staral. Byl zvyklý. Jeho mladší bratr, blonďáček, mu nebyl podobný ani trošičku. Veselá hnědá kukadla a sprška pih na nosíku. A ten nejmladší se zase pyšnil vlásky rezavými jako měď. Kluci na sebe nedali dopustit a až po několika dnech se rozpovídali. Napomohla k tomu skvělá kuchyně jejich klokánčí tety. Vyhlášené španělské ptáčky, bublanina plná ovoce a také dokonce domácí zmrzlina! „Teto, víš, my zlobili. I máma zlobila. Táta nás prostě musel zbít, jinak to nešlo. Ale bolelo to moc. Koukej!“ ukázal Péťa na blednoucí modřinu na ruce. Byla obrovská a tmavá, zlověstná. Když se rodina ocitla na ulici kvůli otcovým dluhům z hospody, přivedla syny jejich matka k nám. Dala přednost manželovi. Prý ho přece neopustí! Kluci proplakali mnoho nocí a dobrý konec se zatím nekonal. Až po několika měsících jim přece jen svitla naděje. Jakási sousedka babičky, která se kvůli velmi špatnému zdravotnímu stavu nemohla o vnuky starat, zvažuje pěstounskou péči. Přispělo k tomu i vyprávění o chlapcích, které slyšela denně. Byla totiž tak hodná, že se nezištně o babičku chlapců chodila večer postarat. Bohužel, prověření nového pěstouna stále trvá velmi dlouho a někdy jsou budoucí pěstouni i odrazováni s tím, že už nejsou mladí. Co bude s dětmi, když u nás smějí být jen půl, nikdo nedokáže říct. Zřejmě se do toho dětského domova, i když úplně zbytečně, přece jen dostanou…