Do Klokánku jsme přijali chlapce, kterého jsem si vyzvedávala přímo v nemocnici, kam byl umístěn z důvodu velké agrese ke své matce a bratrovi. Ošetřující lékař nás informoval, že hoch má časté záchvaty vzteku, kdy kolem sebe rozbíjí věci a vulgárně nadává lidem v okolí. Údajně bylo problematické ho zklidnit, nyní, že je již relativně klidný. I přes slova lékaře jsem měla trochu obavy, jaká bude cesta s chlapcem do Klokánku. Chlapec s sebou dostal i značnou medikaci.
Denis (13 let) byl robustní postavy, téměř vyšší než já sama. Byl však celou cestu klidný a velmi slušný. Po příjezdu a seznámení se s novým prostředím a pečující tetou, se chlapec zklidnil ještě více a začal se zabydlovat.
Druhý den ráno volala matka chlapce, že by chtěla umístit i svého druhého syna Marka (10 let), protože též jeho chování nezvládá a je psychicky na dně. Navíc se musí vystěhovat z ubytovny, ve které momentálně bydlí. Dokud si nenajde nové bydlení, chtěla by i Marka umístit k nám. Jelikož v jejich rodině nebyl nikdo jiný, kdo by se o tyto dva chlapce postaral, požádala o umístění druhého sourozence k nám do Klokánku i sociální pracovnice OSPOD, která má rodinu na starost.
Marka maminka přivezla sama, s Denisem se téměř ani nepozdravila, byla k oběma chlapcům velmi odtažitá a chladná a ihned odešla. Kluci byli rádi, že se vidí.
Přestože oba bratři byli dle matky velmi problémoví a měli předepsánu medikaci na zklidnění, u nás se chovali zcela jinak. Po pár dnech se kluci rozkoukali, začali navazovat vřelé vztahy s tetou, sociální pracovnicí a vykládat jaké to doma bylo a proč bylo jejich chování takové. Maminka dle chlapců často střídala partnery, kteří k nim nebyli hodní, nechávala je doma samotné, nepomazlila je, neposílala do škol, nepomáhala s úkoly, nedávala jim žádný pocit rodinného zázemí. Oba to velmi mrzelo, a proto si pozornost matky chtěli vynutit všemi způsoby, bohužel matka zůstávala chladná a nepřístupná.
Chlapci u nás nastoupili ihned do školy a učitelé si je od prvního dne nemohli vynachválit. U nás v Klokánku byli také moc hodní, pomáhali tetám, k malým dětem měli velmi hezký vztah. Při pravidelné kontrole na psychiatrii pan doktor oba chlapce nepoznával. Byli klidní, slušní, za dobu co byli u nás, neměl ani jeden z nich žádný nervový záchvat nebo náznak agrese. Ukázalo se, že jejich problémové chování bylo způsobeno jen nevhodným domácím prostředím a vztahem s matkou, a péči odborného lékaře ani žádnou zklidňující medikaci nadále nepotřebují.