Kája

Poprvé jsme uvítali Káju v Klokánku, když mu bylo necelých pět let. Už tehdy to byl šikovný a hezký chlapeček. Na svůj věk velmi samostatný a rozumný. Okamžitě se skamarádil nejen s tetami, ale i dětmi. Měly ho rády pro jeho optimistickou povahu a ochotu se vším pomoct. I my obdivovali jeho optimismus! Ve školce se mu velmi líbilo, nikdy do ní nechodil, protože trávil dny s těžce nemocnou maminkou. Ta nyní podstupovala sérii opěrací a potřebovala, aby jejího milovaného syna někdo pohlídal. Doba její hospitalizace naštěstí nepřesáhla půl roku a tak mohl být Kája propuštěn k matce. Roky plynuly a Kája opět stanul na prahu Klokánku. Jako by se vůbec nezměnil, jen samozřejmě pořádně vyrostl. Stále stejný usměvavý hoch, optimista a dobrák. Maminka i tentokrát musela na dlouhou dobu do nemocnice, kde jí hrozila amputace obou nohou. Kája navštěvoval praktickou školu, kde mu to moc dobře šlo, a také jezdil s naší pomocí navštěvovat maminku do nemocnice. Vozila ho teta a vždycky na něho počkala. Brala i několik svých dalších dětí z bytu a čekání spojila s nějakou procházkou nebo zábavnou akcí. „Všechno jde, když se chce,“ tvrdila teta a všechny děti jí radostně dávaly za pravdu. Tentokrát musel být Kája v Klokánku téměř celý rok. Jednou když se zrovna s tetou chystal navštívit maminku, zavolali z nemocnice. Kájova maminka na tom byla velice zle, podstoupila v noci nečekanou operaci a máme se prý připravit na nejhorší. Návštěva údajně v žádném případě nepřichází v úvahu! Zavládnul velký smutek a my k naší lítosti uviděli Káju poprvé plakat. Jeho zoufalství bylo bezbřehé. Nakonec se teta rozhodla riskovat. Naložila večer Káju a odvezla ho do nemocnice za maminkou. Zde se chystala uprosit lékaře, aby mohl Kája maminku vidět. K jejímu údivu mu to bylo povoleno i bez prošení. Její zdravotní stav se zlepšil natolik, že pár minut bylo povoleno! Maminka Káji přišla o jednu nohu a druhou měla zatím zachráněnou. Musela ale být upoutána na invalidní vozík, na berlích to už nešlo. Stáli jsme před velkým problémem, co bude s chlapcem. Hledali jsme organizaci, která by byla schopná postarat se o invalidní maminku a jejího chlapce. Bylo mu už patnáct let, ale nebylo to tolik, aby mohl zůstat v bytě sám. Po delším pátrání, a s pomocí mnoha dalších osob s neziskového i státního sektoru, se taková organizace opravdu našla. Byla ochotná přijmout maminku i se synem. Dokonce zde ochotně vybudovali i nějaké další bezbariérové úpravy, aby se maminka mohla cítit co nejkomfortněji. Někdy máme pocit, že se spojí celý vesmír, aby se dobré dílo podařilo. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Štědrý večer směl Kája strávit ve společnosti maminky na oddělení nemocnice, odkud ho teta odvezla domů až o půlnoci a to i přes to, že zrovna neměla službu. V novém domově s maminkou vydržel Kája necelý rok. Potom se opět zdravotní stav maminky zhoršil a Kája musel ve svých šestnácti opět k nám do Klokánku. Byl smutný a bál se, že až uběhne zákonná lhůta, po kterou u nás směl být, bude muset do dětského domova. My mu to nevymlouvali. Byla to reálná možnost, o které by měl chlapec vědět a počítat s ní. Snažili jsme se spíš o to, aby se s touto možností smířil a přijal ji. Nic jiného mu ostatně nezbývalo. Maminka přišla i o druhou nohu, což se podstatně podepsalo na její psychice. Kája se  přihlásil  na učební obor kuchař. Těšil se, že si jednou otevře vlastní restauraci. „Teto, všechny vás pozvu a každé dítě dostane celou pizzu zdarma!“ Věřili jsme mu, vždyť on měl tak dobrosrdečnou povahu! To, čeho se obával, tedy pobytu v dětském domově, se Kája nedočkal, ke své radosti. Maminka mohla být propuštěna opět do domácího ošetřování. Kája jezdil přes týden na internát a byl doma jen o sobotách a nedělích. Bylo to velmi rozumné řešení pro všechny zúčastněné. Tety si vzaly nad Kájou jakýsi patronát. Doma mu vždy něco dobrého napekly a jedna z nich to vozila chlapci. Mohl si pochutnat nejen na koláčích, ale i sekané nebo guláši či pomazánce. Po vyučení šel Kája pracovat do jedné restaurace, kde si vedl víc než dobře. Maminčin stav se nelepší, ale ani nehorší. A to je nejdůležitější! Kája si už vybral v životě smůly svrchovaně. Ale měl i štěstí a my mu přejeme už jen vše dobré!