30. 9. 2025

Holčičky dělil od sebe jen jeden rok, ale starší Amálka se chovala, jako by byla Dorotčina matka. Starala se o sestřičku se vším všudy. Dávala jí najíst, myla ji a také oběma  prala. To vše s úmyslem pomoct mamince, která jen ležela a mlčela. Neměla zájem o chod domácnosti, natož o svoje dcery, kterým bylo pouhých deset a devět let. Holčičky se snažily na sebe neupozorňovat, ale přesto se ve škole našla paní učitelka, které nebyl osud žákyň lhostejný. „Když jsem viděla, že děvčata přišla opět bez svačiny, jen v chatrných mikinách a s mastnými vlasy, už jsem to nemohla vydržet a přes zákaz ředitelky školy vše nahlásila sociální pracovnici z Odboru péče o děti“. Ani zde ale nešlo vše tak, jak si starostlivá paní učitelka představovala. První návštěva sociální pracovnice u holčiček doma se odehrála až po čtrnácti dnech od nahlášení paní učitelkou. A to navíc až po dvou urgencích! Děvčata putovala do dětského domova a odtud na psychiatrii. Proč zrovna sem, nebylo nikomu jasné. Vždyť nedělala nic, co by se nějakým způsobem vymykalo zdravému rozumu. Spíš naopak. Byla to skvělá děvčata, na svůj věk velmi inteligentní. Po absolvování všech psychiatrických vyšetření měly být holčičky propuštěny. Že nemohou zpět k matce, bylo jasné. Naštěstí se pro ně uvolnilo místo v Klokánku. „ To budeme mít vlastní pokoj?“ zeptala se hned na prahu Amálka, aniž by pustila svoji sestru, aby se zde rozhlédla. Držela ji pevně za ruku. Vlídná teta ji pohladila po hlavě a ukázala rukou do kuchyně. „Holčičky, máte připravenou svačinku!“ Na stole vonělo kakao a domácí koláč. Kdo by takové pochoutce odolal? Dorotka se usmívala od ucha k uchu a hladila si bříško. Vypila rovnou dva hrnky lahodné tekutiny a snědla velký kus tvarohového koláče. Ani Amálka se nenechala dlouho pobízet. Následovala prohlídka pokoje, který měla děvčata sdílet s ještě jednou, stejně starou holčičkou. Ta byla ještě ve škole, kde měla kroužek kreslení. Stěny pokojíku byly vyzdobené právě jejími kresbami. Byly na nich nejrůznější zvířata, nejčastěji ryby a kočičky. Na postýlce každé bylo připravené barevné pyžámko a nová plyšová hračka. Amálka dostala medvídka a Dorotka tygříka. Obě byly nadšené! „Teto, co budeme mít k večeři?“zeptala se z ničeho nic Dorotka a teta se srdečně rozesmála. „Člověk by čekal, jak budeš přejedená a ty už myslíš na večeři!“I ta se odehrála v přátelském duchu. Obložené housky se šunkou, kedlubna a sklenice mléka. Co víc si přát? „No, mám moc velkou chuť na čokoládu. Myslím na ni každý den,“ přiznala Amálka a prosebně se zadívala na tetu. Ta jen chápavě kývla a odešla pro ni do spíže. „Víš, není moc zdravé na noc mlsat, ale pro dnešek uděláme výjimku, co říkáš?“ zeptala se na oko vážně té malé mudrlantky a ta jen nadšeně kývla. Večer děvčátka čekala  koupel ve vaně plné voňavé pěny a potom už jen spánek. Ani si nestihla užít pohádky, kterou teta vyprávěla všem dětem z jejího bytu pravidelně každý večer. Nikdo z přítomných netušil, jaké překvapení je druhý den čeká. Byla sobota dopoledne, když někdo zazvonil. Teta šla k brance přivítat nečekaného hosta. Maminku obou holčiček! Paní se moc přátelsky netvářila. Bez ptaní vtrhla do pokoje a nepřátelsky se rozhlédla. „Cítím negativní energii, to bude chtít nějakého senzibila!“ Potom vyndala z kabely dlouhý seznam věcí, které mají děti zakázané. Patřila mezi ně i pasta na zuby, řepkový olej, uzeniny, používání mobilního telefonu, šamponu na vlasy a dokonce i mýdla. „Všechno je karcinogenní. Coby jejich zákonný zástupce jim toto zakazuji!“ nařídila ultimativně. Děvčata se svojí maminky evidentně bála. Odmítla jí dát pusu, natož se nechat pohladit. Jejich maminku to ale netrápilo. Běhala bytem a komentovala vše, co viděla. Nelíbily se jí záclony ani nová sedačka v obýváku. Nelíbil se jí ani jídelníček a dokonce ani ta nová a krásná pyžamka. Prý nejsou bio ani eko. Hodná a mírná klokánčí teta byla úplně vyvedená z míry. Netušila, co si s tak podivnou návštěvou počít. Styk matky s dcerami nebyl nijak soudně upravený a tak musela akceptovat matčino přání jít s holčičkami na zahrádku. I ta byla moc hezká. Houpačky, klouzačka, pískoviště a lavičky. Přístřešek, aby se zde mohlo sedět i za horšího počasí. Pod malou stříškou stálo několik jízdních kol a koloběžek, jedna tříkolka a taky všemi oblíbená oranžová tatra se sklápěčkou plnou písku. Pulzoval zde život, to bylo na první pohled zřejmé. Holčičky mamince nadšeně vše ukazovaly, ale tu to nijak nedojalo. Začala jim domlouvat, aby při nejbližším pohovoru sdělily sociální pracovnici, že chtějí domů, k ní. Dorotka vehementně zavrtěla hlavou a Amálka se k ní přidala: „Ale mami, doma jsme měly hlad. My domů nechceme. Chceme být tady, moc se nám tu líbí!“ To se ale nelíbilo matce. Nechtěla taková slova vůbec slyšet. A to i přes to, že byla nezaměstnaná a neměla právě mnoho peněz na rozhazování. Prý jí stačí krajíc suchého chleba! Na svoje děti si vůbec nevzpomněla. Nechápala, že i ony mají svoje potřeby. A taky touhy a sny. „Mám o holky strach. Co s nimi bude, až nebudou smět být u nás?“ vyjádřila teta obavy na pravidelné poradě v Klokánku, která se konala každé úterý, kdy se střídaly týdenní směny. Takové setkávání mělo ohromný význam. Všechny tety se mohly domluvit na čemkoli – chodu bytu, způsobu komunikace se svěřenými dětmi, plánek lékařských vyšetření a mnohých dalších věcech. Obavy měla teta oprávněně. Všechny děti mohly v Klokánku zůstat jen půl roku, ve výjimečných případech rok. Amálka a Dorotka ale k výjimečným případům nepatřily. Jejich matka si svoji situaci nijak neřešila a tak nebyl k prodloužení jejich pobytu u nás žádný důvod. Nic by se ani za další půl rok nezměnilo. Když nastal okamžik loučení, měly všechny tety i děti slzy na krajíčku. Mlčky spořádaly dort i chlebíčky, předaly holčičkám drobné dárky na rozloučenou a pomalu se sbalily k odjezdu do dětského domova. Holčičky toužily po rodině. Po hodných pěstounech, kteří by jim nahradili maminku i otce, kterého nikdy neměly možnost poznat. Jenže, pěstounů bylo málo a preferovali menší děti. Navíc, ač byly holčičky moc milé a chytré, v záznamech měly psychiatrickou léčbu, která jim jejich situaci neusnadnila. Bylo nasnadě, že i potenciální pěstouni si je s největší pravděpodobností nevyberou. Jejich matka se opět stěhovala do bůh ví kolikátého bytu. A o dcery jevila zájem pouze sporadický. Teta je s děvčaty ve spojení. V dětském domově si zvykly a dle svých slov jim nic nechybí. Mimo lásky a pocitu, že mají domov a milující osobu, pro kterou by byly těmi nejmilovanějšími bytostmi na celém světě!