30. 9. 2025

Týrání má mnoho podob a občas i takovou, která by napadla jen málo koho. Tentokrát se jedná o podivný příběh desetiletého chlapce trpícího morbidní obezitou. „Tlusťoch, lenoch, obr, vepř!“ Pokřikovali na svého nešťastného spolužáka Ondru jeho spolužáci a ten se stal klasickou obětí školní šikany. Do školy chodil čím dál méně a začal být často nemocný. Bolelo ho v krku, kašlal, měl teploty. Zvracel, trpěl migrénami. O to horší bylo, že neměl maminku, která záhy po jeho narození spáchala sebevraždu. Její smrt si kladl za vinu. „Nebýt jeho, máma by žila!“ říkal si a tajně v noci plakal. Jeho babička, matka matky, ze všeho vinila  otce Ondry. Byl mladý, když se tato tragédie stala a nebylo těžké ho od syna odehnat. Časem se s ním přestal stýkat a založil novou rodinu. Na Ondřeje sice platil výživné, ale tím jeho otcovské povinnosti skončily. Ondra zameškal ve škole neuvěřitelné množství hodin a do celého případu se vložila školní poradkyně. Byla přesvědčená, že chlapcova obezita je následkem dlouhodobého zanedbávání a týrání ze strany babičky. Ta totiž svoji lásku k vnukovi nahrazovala sladkostmi, kterých dostával Ondřej nepočítaně. Sušenky, čokolády, bonbóny. Koblihy, koláče, žvýkačky a mnoho dalšího mu měly nahradit to nejcennější, co postrádal. Lásku pečující osoby. Babička si ale odmítala pravdu přiznat. Výchovná poradkyně ve svém úsilí nepolevila a obrátila se na psychologa a dětskou lékařku. Dali jí za pravdu. Obezita je jen druhou stranou téže mince. Podvýživy! „Kdyby byl Ondřej hubený a hladový. Pochyboval by někdo o týrání?“ ptala se, aby přiblížila podstatu problému. Nakonec skončil nešťastný chlapec u nás v Klokánku. Hned po příchodu se vrhnul k ledničce. Když ji otevřel, nevycházel z úžasu. Uviděl jen ovoce a zeleninu, sýry a mléko. Nikde žádný pamlsek. Ne, že by se nějaké nenašly. Ale byly pečlivě schované, aby děti nemlsaly před obědem či večeří. „Tady umřu hlady!“ rozplakal se a vrhnul se na postel, kde hodlal strávit čas do večeře. Jenže ho čekala procházka, na kterou nebyl zvyklý. Marně se snažil tetu přesvědčit, že chodit nemůže, protože ho bolí nohy. A marná byla i jeho snaha předstírat vysokou teplotu. Musel jít s ostatními dětmi do parku! Zde se mu nelíbilo. Schválně si ušpinil tepláky, aby se musel jít do Klokánku převléct. Nic jiného na sebe neměl. Do kalhot se nevešel. Uplynulo těžkých pár týdnů, než si Ondřej zvyknul na nový režim, který mu nastal. Z hladu dokonce začal jíst dobrovolně i zeleninu a ovoce. Jídlo, kterým doposud pohrdal. Ani půl kila šunky už k večeři nedostal, natož několik tabulek čokolády. Jedna z tet s ním začala po večerech běhat. Pomalu, ale pravidelně. Po sladkostech však stále velmi toužil, měl totiž na cukr vypěstovanou skutečnou závislost jako na drogu.  Jeho touha se změnila   až v okamžiku, kdy si  mohl jít vybrat svoje první rifle. Byl nadšený. Stál v kabince a rozplakal se dojetím. Tolik mu to slušelo! Za čas shodil prvních deset kilogramů a taky vyrostl. Hodně! Změnil si účes a začal o sebe dbát. I spolužáci ve škole se k němu začali chovat jinak. Jen babička vzala  pobyt Ondry v Klokánku jako velký nevděk. Prý mu obětovala mládí. Její činy ale hovořily o opaku. Stále jen sledovala seriály v televizi a na vnuka neměla čas. Dle jejího názoru měl vše, co potřeboval. O přijetí Ondry do Klokánku  byl samozřejmě informován i jeho otec, stále ještě zákonný zástupce. Přijel okamžitě a o situaci syna se začal aktivně zajímat. Na příští návštěvu přijela i otcova manžela s dvěma malými dětmi. Ondřeje jim představila jako jejich brášku. Přijala ho vřele a ochotně. Souhlasila s Ondřejovým pobytem v jejich rodině. Soud prodloužil Ondřejovi pobyt v našem Klokánku z půl roku na rok, aby se stihlo vše vyřešit. Potom už zbývalo jediné. Stěhování k otci! S babičkou se Ondra pravidelně navštěvuje, ale před návštěvou se váží. A po ní taky. Pro jistotu!