Chodíme si pro ně rovnou do porodnice. Svěří nám je rodiče, kteří tvrdí, že si pro ně brzy přijdou. Jen, co si
najdou pořádné bydlení a zařídí vše potřebné, aby mohli o miminko pečovat sami. My pro ně máme vždy přichystanou
postýlku, dostatek jídla,
teplo a hlavně laskavou náruč klokánčí tety. „Plaváček“ se brzy začne na tetu usmívat, radostně mává
ručičkami na ostatní děti v bytě. Občas skutečně přijde maminka a tatínek, chvilku si „Plaváčka“ pochovají
a zase odejdou. „Plaváček“ začne zvedat hlavičku a vydávat radostné zvuky, otáčí se taky ze zad na bříško.
Maminka s tatínkem pořád nebydlí a miminko si domů neodnášejí. Vlastně za ním už ani tak často nechodí. Sociální
pracovnice začínají řešit, co bude dál. Již nespoléhají na rodiče a podávají nám sami žádost o další pobyt miminka
v Klokánku. Miminko je spokojené, už sedí, žvatlá, učí se papat nové dobroty. Teta si miminko parádí, chlubí
se s ním, hodní lidé nám nosí krásné oblečky. Miminko tráví čas pozorováním ostatních dětí, zkoumá vše nové.
Všichni ho máme moc rádi. Vystrojíme mu úžasnou oslavu prvních narozenin. A pak přijedou soudní vykonavatelé. Odvezou
miminko do kojeneckého ústavu s kapacitou 140 dětí. Z ústeckého Klokánku už takhle „odplavali tři Plaváčci“.
Teď máme čtvrtého a bojíme se, že z jeho odchodu, tímto způsobem, budeme znovu smutní. Zvyknout si prostě nejde…
Proč tyhle děti nemají šanci počkat si u nás na novou maminku a tatínka? Protože zákonná lhůta pro pobyt dětí
v Klokánku je kratší než lhůta, kdy je možné pro „Plaváčky“ najít novou rodinu ….
