Nikoho jiného neměl. Když přišel do Klokánku, těžce si zvykal a po matce se mu stýskalo. Ale užíval si, že nemusí živořit, může spát v posteli a může jíst teplé jídlo. Začal chodit do školy, kde se velmi dobře učil. Také jsme ho přihlásili na kroužek házené, ve které vynikal. Jezdil na turnaje a závody. Stal se z něj úplně jiný kluk. Po Vánocích nás informovala policie, že jeho matka spáchala sebevraždu. Musela jsem to Pavlíkovi opatrně říct. Plakal, ale sám pak přiznal, že se mu vlastně ulevilo, protože se matka o sebevraždu pokoušela několikrát. Po smrti matky se také objevil jeho otec, který měl svojí rodinu a chtěl si vzít Pavlíka k sobě. Pavel se těšil, sdíleli jsme s ním jeho radost z toho, že má novou rodinu a konečně tátu. Jezdil do nové rodiny z Klokánku na propustky, zkoušel v nové rodině žít. Když si ho táta odvážel z Klokánku na trvalo, neměli jsme úplně klid na duši, ale Pavlík byl šťastný. Naše intuice se bohužel potvrdila a Pavlík byl v rodině otce jen několik měsíců. Otec zjistil, že se o Pavlíka starat nechce. Jakou roli v tom hrál fakt, že Pavlíkovi nezbyl po mámě žádný sirotčí důchod a dědictví, můžeme jen spekulovat. Pavlík byl soudem umístěný do dětského domova. S námi byl pořád v kontaktu, sledovali jsme dál jeho kroky a moc jsme mu přáli štěstí. Patrik navázal vztah se svojí babičkou, vídá se s ní pravidelně a jezdí k ní na prázdniny. Konečně snad našel člověka, který mu bude nablízku tak, jako jsme mu byli my v Klokánku. V Klokánku poprvé zažil pocit jistoty, opory a také jsme mu ukázali, že má v sobě velký potenciál něco v životě dokázat.
