Měla pobývat na propustce u otce. Jenže ten se opil v hospodě natolik, že zůstal ležet na stole a nechtěl odejít ani po zavírací době. Personál hostince zavolal policii a upozornil, že někde doma zřejmě pobývá opilcova dcera. Chlubil se tím prý sám onen pán ještě před tím, než vypil lahev zelené a pěkných pár piv…Holčička tedy měla být zrovna u svého otce, od kterého často utíkala kvůli jeho alkoholismu a kvůli tomu byla nyní umístěna v diagnostickém ústavu. Odpovědným pracovníkům bylo divné, že jedenáctiletá dívka nechce snášet přítomnost neustále opilého násilnického otce! Vždy, když se ji chystal mlátit nebo sexuálně obtěžovat, prostě utekla! Proč místo k násilnickému otci, odkud musela utéct, nebyla svěřena rovnou do Klokánku? Olinka byla moc milá a inteligentní holčička. Obavy, že by mohla i z Klokánku přece jen utéct, se ukázaly být naprosto mylné. „Teto, nechceš s něčím pomoct? Máš tolik práce…“ nabízela se svojí pečující tetě. Ta ji měla ráda čím dál víc. Dokonce zjistila, že jsou si podobné! „Když jsem byla v jejím věku, vypadala jsem úplně stejně!“ líčila nám teta a ukázala všem černobílé fotografie. Měla pravdu, od Olinky byla k nerozeznání! Živě se zajímala, co bude s holčičkou dál. Bohužel se uspokojivé odpovědi nedočkala a tak se rozhodla vzít Olinčin život do vlastních rukou. Požádala soud o stanovení pěstounské péče, ale nebylo to tak snadné, jak si představovala. Nikdo totiž nekonstatoval, že se k otci nemůže Olinka vrátit. „Už nepiju, vraťte mi moje milovanou holčičku! Mám na ni právo, jsem její otec!“ křičel Olinčin táta na nás i na Městském úřadě a později i u soudu. Ten svůj rozsudek odložil s tím, že otec musí dostat šanci. Šanci, kterou už tolikrát v minulosti promarnil. Olinčina matka utekla už kdysi, a ani ostatní příbuzní nejevili o holčičku zájem. Teta byla prozatím odmítnuta a nešťastná holčička putovala zpět k otci. Na zkoušku, protože od toho děti zřejmě jsou. Ke zkoušení! „Vezou k nám Olinku, už zase utekla!“ přiběhla klokánčí sociální pracovnice s nejnovější zprávou. O pár minut později se k nám ode dveří přihnala Olinka a důvěřivě se přitulila ke „svojí“ tetě. „Mně se tak stýskalo!“ vydechla upřímně a schovala se do tetiny náruče. Ta nemohla dojetím ani promluvit. Dvě spřízněné duše se už od sebe neodloučily. Ani nemusely. Soud vyhověl návrhu a teta si směla vzít Olinku k sobě. Ale v Klokánku pracovat nepřestala. Doma totiž na Olinku čekala babička s dědou, tetiny rodiče. I ti měli novou vnučku upřímně rádi a tak se o ni vždy týden, kdy byla teta v Klokánku, rádi postarali. Vždyť bydleli nedaleko, jen dvě ulice od Klokánku! Znovu se potvrdilo, že jakýkoli dobrý skutek neovlivní jen jednoho člověka, ke kterému je směřován. Svým dobrem ozáří celé svoje okolí a potěší mnoho lidí.
