Fond ohrožených dětí

Paradoxně to pro obě sestřičky znamenalo doslova záchranu. Když čtyři roky před tím dvouletá Petruška a čtyřletá Bobinka odcházely z dětského domova k novým rodičům, netušily, že je v náhradní rodině čeká peklo. Nesměly dovádět a rušit pěstouna, neměly žádné hračky, k jídlu dostávaly často jen usušený chleba a jablko. Za jakékoli „zlobení“ následovalo bití i další kruté tresty – byly zavírány na noc do sklepa, kde po nich běhaly myši, nuceny spát v prádelním koši, klečet na hrachu s knihami na rukou, sledované kamerou. Kamera umístěná na židli jim dodnes ze vzpomínek nevymizela. Petře dodnes nezmizely jizvy na bradě vzniklé při učení, když ji rozlícený pěstoun chytil za vlasy a třísknul jí hlavou o stůl. Dvě starší vlastní děti, a  dokonce i pěstoun jim nadávali „do cikánů“. Pro obě holčičky se nám naštěstí podařilo najít úžasnou pěstounskou rodinu, kam přešly už na konci prázdnin 2002, po dvou měsících pobytu v Klokánku. V této láskyplné rodině jsou obě – dnes již téměř dospělé slečny – velmi šťastné. Obě jsou to velmi milé a hodné dívky, ochotné každému kdykoli pomoci. Jejich noví rodiče si je nemohou vynachválit. O prožitých traumatech byly dívky schopné postupně a útržkovitě se svěřovat až po mnoha letech, a mezitím došlo k promlčení týrání. D odnes se sestry někdy budí s děsem, když se jim tyto hrůzy vracejí ve snu. Nadávek do „cikánů“ se už bát nemusí – jejich nová maminka paní Ludmila Blažková je Romka a jedna z nejlepších a nejhodnějších pěstounek, jaké známe. Hodně štěstí!