V péči matky, která již měla o rok staršího syna, však od počátku neprospívala a nejenže nepřibývala na váze, ale na hmotnosti dokonce i ubývala. Byla proto třikrát hospitalizována na dětské klinice. V nemocnici se její psychomotorický vývoj vždy výrazně zlepšil a markantně přibrala i na váze. Přitom nikdy žádná somatická příčina špatného prospívání zjištěna nebyla. Již při první hospitalizaci ve čtyř a půl měsících věku vyslovila nemocnice podezření na nedostatečný příjem potravy. Touto významnou informací se však nikdo dále nezabýval. Byla promarněna první šance Lucinku zachránit. Znalec z oboru pediatrie dospěl k závěru, že příčinou opožděného vývoje nezletilé byla především špatná péče rodiny, která jí nezajistila potřebný příjem stravy a dostatek stimulů. V průběhu péče v rodině se psychomotorická retardace dítěte zvýrazňovala, naopak hospitalizace vždy vedly k významnému zlepšení jak po stránce výživové, tak po stránce duševní. Ve třech letech odpovídala váha a výška nezletilé dítěti starému asi 1 a 3/4 roku. Přesto dětská lékařka učinila při tzv. tříleté prohlídce závěr, že psychomotorický vývoj nezletilé odpovídá normě (!). Tehdy byla zmařena druhá šance holčičku zachránit.
V ranních hodinách dne 28. 10. 1992 utrpěla Lucinka těžké popáleniny hýždí a stehen s rizikem rozvoje popáleninového
šoku - podle vyjádření matky si přistavila židličku k roztopeným kamnům a sama si na ně sedla. V té době již v rodině
bydlel druh matky Martin Ježek. Matka se krátce předtím vrátila z porodnice s dalším dítětem (Ježkovou vlastní dcerou
Martinou). K lékařskému ošetření byla Lucinka dopravena s velkým zpožděním až ve 21.00 hod. sousedem, a to na naléhání
rodičů Martina Ježka, kteří toho dne náhodně přišli na návštěvu. Matka se lékařskému ošetření snažila zabránit a
nepravdivě jim sdělila, že s Lucinkou již u lékaře byla a na zranění dostala heřmánkovou mast. Po přijetí do nemocnice
byla holčička ihned umístěna na jednotce intenzivní péče. Podle zprávy kliniky byla nezletilá v době přijetí silně
podvyživená, vážila pouze 11 kg (tj. ještě o půl kilogramu méně než půl roku předtím ve třech letech). Při ošetřování
se chovala velmi klidně, výborně spolupracovala, přes zjevnou retardaci se rychle učila. Rozvoj rozumových schopností u
ní nedosahoval věkové normy, ačkoli její dispozice by to dovolovaly. Kromě popáleninového úrazu byly na jejím těle
zjištěny četné hematomy, jizvičky a škrábance po celém těle včetně hlavy. Měla též poraněnou sliznici dutiny ústní v
oblasti patrových oblouků. Matka ani nikdo jiný z rodiny o její zdravotní stav neprojevoval zájem. Matka se do
nemocnice dostavila až 13. 11. 1993 na písemné vyzvání, přání vidět dítě neprojevila.. V rozporu s jejími tvrzeními, že
Lucinka je tak hubená proto, že špatně jí a modřiny má od pádů, protože je nemotorná, se holčička v nemocnici
projevovala jako velký jedlík (i zde markantně přibrala na váze), nepadala a žádná nemotornost u ní patrna nebyla.
Ačkoli uvedený mechanismus úrazu působil velmi nevěrohodně (Lucinka neměla popálené dlaně ani kolínka, pouze hýždě a
stehna, takže by zřejmě musela vyskočit do výšky a na kamna dopadnout) a OPD bylo upozorněno i na další zjištěná
zranění či stopy po nich, bylo rozhodnuto o vrácení Lucinky matce. Promarněna byla i třetí šance k záchraně Lucinky. V
souvislosti s popálením nezletilé, nevěrohodným vysvětlením mechanismu úrazu a opožděným zajištěním lékařské péče
nebylo podáno trestní oznámení, a to ani pro nedbalostní ublížení na zdraví.
OPD OÚ Praha 8 pouze zajistilo pro obě starší děti celotýdenní školku. Tam však Lucinka docházela jen velmi zřídka,
naposledy dne 30. 4. 1993, jednak pro častou nemocnost, jednak pro modřiny a další známky týrání. OPD ani školka se nad
tím nepozastavovaly, OPD to údajně ani nevědělo. Promarněna byla čtvrtá šance Lucince pomoci. Pátá a poslední šance
byla zmařena tři dny před smrtí holčičky, kdy již po těle i v obličeji měla mnohočetné modřiny a zranění po bití,
kopání a svazování. Tehdy se sociální pracovnice vydala na návštěvu do rodiny. Matka jí však po zazvonění z okna
sdělila, že je jí špatně a děti že jsou ve školce. Sociální pracovnice se s tím spokojila a řekla, že přijde příští
týden. Toho se Lucinka již nedožila. Přitom ji mohl zachránit i telefonický dotaz na školku, zda tam děti chodí a
jsouli v pořádku.
Z výpovědí matky:
(dne 18.11.1992 na OPD - v době hospitalizace Lucinky pro popálení)
"Dcera si vylezla na židličku ke kamnům WAW, opřela se rukama a sedla si na kamna. Já jsem to neviděla, protože
jsem ve vedlejším pokoji kojila Martinu. Přišla jsem, když dcera začala křičet, seděla pořád na kamnech, byla asi v
šoku a řvala. Já jsem ji sundala, osprchovala vodou, položila na bříško a začala jí dávat studené obklady. Jelikož jsem
byla sama doma se všemi dětmi, nemohla jsem s ní k lékaři a čekala jsem, až se vrátí druh, který přišel až v sedm
hodin. Kolem 16.00 hod. jsem ale volala sanitku, a protože nepřijížděla, odvezli pak dceru sousedé. Modřiny má od toho,
jak jezdí na tříkolce a oděrky na nohou má od psa. Co se týká poranění v ústech, jsou to afty. V mé přítomnosti druh
dceru nikdy netrestal, naopak mi v péči o děti vždy pomáhal, nechová se k nim hrubě. Jelikož dcera málo přibývá na
váze, měla by absolvovat nějaké vyšetření."
(dne 13.9.1993 na Policii - v den úmrtí Lucinky)
"Ježka vždy rozčílilo, když dcera Lucie vzala něco dceři Martině. Bil ji rukou, někdy také tím, co měl zrovna po
ruce, např. páskem nebo vařečkou. Včera, t. j. 12. 9. 1993 v odpoledních hodinách dceru několikrát udeřil. Bil ji
řemínkem na psa a bil ji po celém těle, kam ho napadlo, všude po celém těle i na obličej. Jako důvod bití byl ten, že
Lucie vzala Martině Sunar. Když jsem se dnes vrátila v 09.45, viděla jsem v koupelně dceru Lucii, jak klečela ve vaně a
říkala, že je jí strašná zima. Voda byla studená, byly v ní zvratky a podle mého názoru i její stolice. Já jsem ji z
vany vyndala, umyla, dala jsem jí pyžamo a uložila jsem ji do postele ve vedlejší místnosti. Dcera ze sebe vydávala
takové skřeky, dokonce jí šla pěna od úst. Když jsem to panu Ježkovi říkala, tak mi na to řekl, že na ni mám dávat
pozor a že se to zlepší. Když jsem chtěla volat pohotovost, řekl, abych počkala, až se setmí. V době kolem 16.00 hod.
mi dcera připadala jako v bezvědomí. Jelikož měla oblečení mokré od pěny a zvratků, přenesla jsem ji do obývacího
pokoje, zde jsem ji umyla a převlékla."
(dne 15.9.1993 na OPD - dva dny po smrti Lucinky)
"Druh začal dceru více bít a týrat asi během června, kdy byla pro nemoc propuštěna ze školky. Když Lucie vzala Martině jídlo, tak ji druh seřezal rukou a kopal do ní. Když jsme se koncem srpna vrátili z chalupy, Lucku bolelo v krku, byla jsem s ní u dětské lékařky MUDr. Janotové, dostala penicilin, ale na kontrolu už jsem s ní nešla, protože měla modřiny. V době nemoci dostala Lucka od druha nabito, protože se počůrala do postele. Pak to následovalo dále, protože počůrávání pokračovalo. Když naposledy přišla sociální pracovnice, Lucka byla v zadní místnosti a nějaké modřiny již na sobě měla. Já jsem nevěděla, jak bych to vysvětlila, proto jsem uvedla, že vše je v pořádku, děti jsou ve školce a já že jsem po potratu a musím ležet. V pondělí jsem šla s Lukášem do školky a když jsem se vrátila, byla již Lucka v dezolátním stavu. Byla ve vaně nahá, celá se klepala, zvracela a byl z ní cítit ocet. Měla taky nějaké modřiny, asi jak upadla ve vaně. Druh mi řekl, že jí namíchal nápoj. Já jsem ji dala do postele, uvařila jí teplý čaj a polévku. Trochu si vzala, ale polévku pak vyzvracela. Byla taková malátná, říkala, že se jí chce spát, stále jí byla zima, tak jsem ji dala pod peřinu. Teplotu jsem jí neměřila. Pak jsem šla krmit Martinku a slyšela jsem, že Lucka kašle. Šla jsem k ní do pokoje, ale už mě moc nevnímala, zvracela. Druh šel do práce kolem druhé hodiny, pes nechtěl k němu jít, zůstal u postele u dcery. Když jsem viděla, že dcera je velmi špatná, pokoušela jsem se jí dávat umělé dýchání, ale nic již nepomohlo, proto jsem volala pohotovost. Sanitka přijela asi kolem půl čtvrté. Averzi vůči Lucce měl druh již od počátku, kdy jsem s ním začala bydlet, musela klečet, stát v koutě na hanbě, když ho rozčílila, dal jí facku, až upadla, pak ji začal kopat. To se stávalo již od počátku. Vždy se rozčílil, když jsem dala Lucce něco k jídlu, bil ji řemínkem na psa, říkal, že Lucka je debil. Již v sobotu a v neděli bylo Lucce špatně, já jsem si myslela, že to je normální, protože dcera si často stěžovala na bolesti a že je jí na zvracení, také často zvracela. Když měla Lucka jíst, bála se a chvěla se strachy."
(dne 16. 9. 1993 na Policii)
"Když se narodila Martina, tak Martin začal být na Lucii strašně zlý. Zakazoval jí jídlo. Lucka, protože měla hlad a viděla jinde jídlo, tak si je vzala. On když se to dozvěděl, tak ji trestal. Bil ji vodítkem na psa, bil ji rukama, bil ji vším, co měl po ruce. Když Lucie snědla nějaké jídlo, tak aby nemohla jíst, tak ji chytil a provazem nebo vodítkem na psa jí svázal ruce k sobě. Takto ji nechával hodinu i déle. Naposledy to udělal asi před třemi týdny, kdy Lucii svázal ruce provazem za zády a nechal ji takto asi tři hodiny. Lucie byla při tom sice zticha, ale bylo vidět, že ji to strašně bolí. Pak z toho měla puchýře na rukou, zápěstích a z těch pak měla tyto velké strupy." Na dotaz vyšetřovatele matka popřela, že by někdy někomu říkala, že Lucie je nevyléčitelně nemocná a že brzy zemře.
Zpráva Záchranné služby Hl. m. Prahy uvádí, že bylo voláno v 19.37 hod. Podle přepisu záznamu telefonátu matka
uvedla:
"Prosím Vás pěkně, já jsem holce udělala čaj, jo. Já jsem holčičce udělala čaj a ve stejným hrnku jsem měla udělanej nálev na salát, jo, octovej a ještě jsem v tom neměla cukr ani co to, jako to, jo a ona se šla napít a já jsem si toho nevšimla...Řekla mi, že je jí špatně a chce se jí spát, tak jsem ji dala spát a šla jsem ji vzbudit na Večerníčka a je úplně modrá a jde jí nějaká pěna od pusy a vůbec nedejchá nic a já nevím, co s ní je." Lékařka Záchranné služby vypověděla, že po okamžitém příjezdu do bytu bylo možno jen konstatovat, že jde o delší dobu mrtvé tělo. Proto zavolala Policii i soudního znalce.
Z pitevního protokolu vyplývá, že výživa zemřelé je značně snížena, vrstva tuku v podkoží minimální, břicho je výrazně vzedmuto. Na obličeji a těle jsou četné modřiny, oděrky, jizvy a krusty různého stáří a velikosti. Výronky a trhliny byly zjištěny i ve sliznici rtu a dásní. Na obou zápěstích jsou hluboké kožní defekty příčně probíhající. Na játrech a ledvinách je obraz šokových a hypoxických změn. Defekty v zápěstích a na rukou se hojily zánětem a lze je vysvětlit tahem či tlakem užšího pevného předmětu velkou silou po delší dobu tak, že došlo k porušení celé pokožky, např. spoutáním. Jizvy na krku a na zápěstích vznikly jako následek hlubšího poranění epidermis. Vzhledem k postupnému rozvoji šokového stavu by bylo možno odbornou lékařskou péčí tento stav zastavit a dítě zachránit, a to ještě krátce před jeho smrtí.
Podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie jsou intelektové schopnosti matky dostatečné k tomu, aby byla schopna rozpoznat, že surové bití, kopání a další způsoby trýznění, včetně odpírání stravy, vedou k vážným tělesným poruchám malého dítěte. V den smrti dítěte musela vidět závažnost jeho stavu, který vyžadoval lékařskou péči.
Svědek E.B., bratranec matky, který u ní byl v den smrti nezletilé na návštěvě, vypověděl:
"V noci jsem si všiml, že Lucie byla v lednici, co tam jedla nebo pila, to nevím. Ještě ráno byla lednice otevřená a Lucie spala na zemi vedle postele a nebyla přikrytá. Já jsem to ráno říkal její matce a tato mně povídala, abych Martinovi, až přijede z práce, řekl, že Lucie byla v lednici a vypila Martině mléko. Matka odešla do školky s Lukášem. Když jsem to Martinovi vyřídil, reagoval na to tím, že Lucii asi dvakrát nakopl a dal jí několik pohlavků. Potom jsme se nasnídali, pouze Lucie nesměla jíst. Pak jsem viděl, jak Martin v kuchyni připravoval nápoj, do kterého dával různé koření a ocet. Přitom říkal, že až to Lucie vypije, tak nic jiného již neochutná... Lucka byla ve vaně asi hodinu a půl, neměla vůbec sílu mluvit, hrozně kašlala, hýbala se, ale neměla duši při sobě. V posteli zvracela hned, jak ji tam matka dala a pak ještě, když se napila čaje."
Svědkyně A.J. uvedla, že jednou k ní přišla Lucie a bylo vidět, že plakala. Na dotaz řekla, že spadla se schodů a máma
jí namlátila. V době odjezdu z chalupy Martinových rodičů Lucie na dotaz, zda se těší do Prahy, odpověděla, že by radši
zůstala u babičky a dědečka, protože v Praze ji máma s tátou mlátí. Oproti Lukášovi byla Lucie dost zakřiknutá a
smutná.
Svědkyně B.M. vypověděla, že od matky se dozvěděla, že Lucie musí zemřít, protože má nádor na plicích. Svědkyně jí
vysvětlovala, že vše se dá léčit. Ona řekla, že jede do Prahy na kontrolu a když se vrátila, říkala, že se jí nedá
pomoci, že umře.
Svědek S.R. uvedl, že do rodiny docházel tak dvakrát až třikrát týdně. Upoutalo ho, že Lucinka velmi často nebyla u
večeře, matka to odůvodňovala tím, že zlobila. Svědek měl dojem, že ji úplně vylučuje z rodiny. Často byl s Lucinkou o
samotě, ale ona mu o domově nic neříkala, jako by se něčeho bála. Jednou matka nebyla doma, on se šel umýt do koupelny,
byla tam tma, tak rozsvítil a našel Lucku ve vaně ve studené vodě, měla ji až do půli těla. Ptal se jí, co tam dělá,
jestli zlobila, a ona jen tak zakývala hlavou. Svědek ji z té studené vody vyndal a dal ji pod peřinu. Když přišla
matka a on jí to vyčítal, řekla, co je mu do toho, aby se staral o svoje děti. Jednou mu matka s pláčem říkala, že
Lucce našli něco na plicích, zvětšuje se to a že jí dávají tři roky života. Svědka upoutalo, že to říká právě ve
chvíli, kdy byla Lucka přítomna. On jí to pak vyčítal a ona řekla, že to holka nevnímá.
Svědek M.J. uvedl, že Lucie měla z matky strach. Fyzické trestání přímo neviděl, ale byl přítomen tomu, když jí
nadávala, že je pitomeček, blbeček, že půjde do pomocné školy. V červenci 1993 v přítomnosti své dcery prohlašovala, že
Lucka je nevyléčitelně nemocná a že musí umřít. Když byli u nich na návštěvě po narození Martiny, všimli si, že Lucie
je popálená. Matka řekla, že Lucka je popleta, sama si sedla na kamna, ona s ní byla u doktora a dostala na to
heřmánkovou mast. Manželka svědka tomu nevěřila a zavolala pohotovost.
Svědek R.V. vypověděl, že matka Lucku odstrkovala, dávala jí facky přes obličej, zadek a dále ji mlátila vařečkou.
Trestala ji vždy, když se Lucka počůrala a v mokrých punčocháčích ji dávala klečet. Když jí to svědek vytýkal, říkala,
že Lucie to dělá schválně a že jí musí nařezat, aby se to odnaučila. Při koupání nejdříve koupala Lukáše a až po delší
době Lucku, když již voda byla skoro studená. Jednou si svědek všiml, že Lucka má odřeniny na rukou a dozvěděl se od
ní, že něco rozbila a máma jí nařídila, aby klečela a svázala jí ruce, aby nic víc nerozbila. Lucka byla zakřiknutá,
pobledlá a vystrašená. Matka Lucce také nadávala, že je blbá a že ji stejně zabije, protože do normální školky ji
nevezmou a ona kvůli ní nebude jezdit přes celou Prahu do nějaké školky pro blbečky.
Třebaže od smrti Lucinky uplynulo již devět let, nebyl druh matky Martin Ježek dosud odsouzen. Městský soud
v Praze ho sice opakovaně odsoudil pro trestný čin vraždy na 15 let odnětí svobody, Vrchní soud však na základě jeho
odvolání rozsudek zrušil a obviněného propustil z vazby. Dne 9.3.1999 dokonce jeho skutek překvalifikoval z vraždy na
pouhé neposkytnutí pomoci a trest snížil z patnácti let odnětí svobody na pouhý jeden rok (!). Rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 21.9.1999 byl tento šokující rozsudek ke stížnosti pro porušení zákona zrušen. Poté byl Martin Ježek
Městským soudem v Praze opět odsouzen, tentokrát k trestu odnětí svobody na 12 let. Odvolání obžalovaného však Vrchní
soud v Praze znovu (již popáté) vyhověl, rozsudek zrušil a věc přikázal jinému senátu.Tento senát koncem roku 2001
trestní stíhání obžalovaného zastavil z důvodu dlouhodobosti trestního stíhání, s odkazem na Evropskou úmluvu o
lidských právech, podle které má obžalovaný právo na přiměřenou dobu trvání procesu. Proti zastavení trestního stíhání
bylo podáno dovolání, kterému Nejvyšší soud ČR vyhověl. Dne 5.11.2002 byl obžalovaný rozsudkem městského soudu v Praze
opět odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 let, za trestný čin ublížení na zdraví s následkem (nedbalostním) smrti.
Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Podle našeho přesvědčení se jednalo o vraždu, a to i ze strany matky.
Matka byla poprvé pravomocně odsouzena trestním příkazem obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 2. 1997 sp. zn. 1 T
91/96 k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební lhůtou na pět let, a to pouze pro trestné
činy zanedbání povinné výživy a neposkytnutí pomoci. Proti tomuto neuvěřitelnému rozhodnutí podal FOD podnět ke
stížnosti pro porušení zákona. Tomuto našemu podnětu bylo vyhověno, trestní příkaz byl Vrchním soudem v Praze zrušen a
věc byla vrácena obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí. Podruhé byla matka odsouzena pro trestný
čin týrání svěřené osoby ke třem letům odnětí svobody nepodmíněně. Tento rozsudek byl na základě odvolání
státního zástupce zrušen. Po devíti letech byla matka pravomocně odsouzena za trestné činy týrání svěřené osoby,
ublížení na zdraví a zanedbání povinné výživy k trestu odnětí svobody v trvání pouhých čtyř let (odvolací soud jí
trest ve výši pěti let o jeden rok snížil). V polovině dubna 2002 byla zadržena na území Slovenska, vzata do tzv.
vydávací vazby a poté do výkonu trestu.
