Případy

"A té lásky je nám třeba, víc než slunce, víc než chleba …"

"Chtěla bych úplně hodný rodiče"

Jaruška byla hned po narození umístěna do kojeneckého ústavu, protože matka ji opustila. Ve třech letech byla svěřena do péče otce a jeho manželky. Poprvé byla psychologicky vyšetřena dne 7. 7. 1994 v souvislosti s nástupem do školy. Zpráva psychologa konstatuje, že holčička při skutečném věku 6 let a 2 měsíce fyzicky i psychicky odpovídá dítěti starému 4 roky a 1 měsíc. Intelektové schopnosti spadaly do pásma debility, zjištěna byla snadná unavitelnost a nesoustředěnost. Podle závěru vyšetření by nezvládla ani nástup do zvláštní školy. Ve zprávě se dále uvádí, že rodinné prostředí je velmi neuspokojivé, otec je nezaměstnaný, nevlastní matka se i před psycholožkou o Jarušce vyjadřovala vulgárně až nenávistně jako o spratkovi a parchantovi, který ji obtěžuje. Dne 23. 11. 1994 byla Jaruška pro podezření z týrání umístěna v dětském domově v Potštejně. Zde zpočátku velmi dobře prospívala a ve zvláštní škole patřila k nejlepším žákům. V červnu 1997 ale byla ředitelka domova nucena požádat o pomoc psycholožku. V chování a projevech Jarušky nastal velký zlom - dva měsíce se potýkali s její apatií, negativismem a nechutí do jakékoli činnosti. Závěr psychologického vyšetření ze dne 17. 6. 1997 zněl, že holčička je přes všechno strádání, které prožila, psychicky normální dítě, ochotné o svých problémech mluvit. Je citově vstřícná, bezprostřední, touží po citovém přijetí. Velmi pěkně recituje a tančí, má dobrou paměť. Na dotaz, co ji trápí a co by si přála, vyjádřila spontánně a nejvýstižněji sama své potřeby takto: "Já bych si chtěla najít úplně hodný rodiče, abysem s nima mohla bydlet. S takovýma co mám, nechci být. Máma mě mlátila po hlavičce, taky táta mě bil. On nevěděl, jestli mě má mít rád. Mamka mě pověsila za mikinku na dveře, bála jsem se a táta mě sundal. Když je mě smutno, pořád vzpomínám na tátu. Já jsem mu poslala dopis, aby se za mnou přišel podívat, ale on nepřišel."

Na doporučení psycholožky vyslovilo OPD souhlas s tím, aby nové rodiče pomohl tehdy již devítileté dívence najít FOD. Jaruška se proto spolu s dalšími pěti dětmi z DD Potštejn zúčastnila našich dvou letních poradensko-relaxačních pobytů pro náhradní rodiny. Na druhém pobytu skutečně "úplně hodný rodiče" našla.

 
"Ať má moje dcerka lepší život než já"

Před necelými dvěma lety přivezli do jedné pražské porodnice ve vysokých horečkách mladou matku s pětidenní holčičkou. Porodila ji bez cizí pomoci, uvězněná v bytě svého druha. Teprve pátý den se jí podařilo přelstít ho a z bytu utéct. V nemocnici byli šokováni jejím vyprávěním i četnými jizvami po těle, které podle jejího sdělení pocházely od "trestání" v dětství. Porodnice nás vyrozuměla o tom, že matka se druha bojí, nechce se k němu vrátit a nemá teď kam jít. Dítěti hrozí umístění do kojeneckého ústavu, což ona zoufale odmítá. K dcerce má vřelý vztah. Matce jsme proto poskytli ubytování v našem azylovém domě a snažili se jí pomoci při péči o miminko i při postupném osamostatňování se. Záhy jsme však zjistili, že je již několik let závislá na drogách. Při těžkých abstinenčních příznacích dokonce zranila nožem naši pracovnici, která se jí snažila zabránit v pokusu o sebevraždu. Zajistili jsme tedy neodkladnou protidrogovou léčbu a po dohodě s matkou i přechodnou rodinnou péči o její dcerku. Matka však z léčebny opakovaně utekla, a malá Renatka byla nakonec předběžným opatřením umístěna  do kojeneckého ústavu. Krátce na to nám přišel od matky dopis, z něhož citujeme:

"Vážená paní Vodičková,

 obracím se na Vás s velkou prosbou. Bojím se, že bych se neuměla postarat o malou Renatku. Mám v hlavě jen myšlenky, jak skončit se životem. Od té doby, co jsem musela opustit azyl i malou Renatku, jsem úplně na dně. Byla jsem u mojí mámy a řekla jsem jí, co chci udělat s malou Renatkou, že jí asi bude líp u hodné rodiny. Než aby trpěla, že má mámu, která se chce pořád zabíjet, tak bych Vás chtěla poprosit dát malou do pěstounské rodiny. Já se Vám musím přiznat, že bych se bála se o malou postarat. Já to nedokážu. Já se bojím, že by to dopadlo špatně. Mám malou Renatku ráda, proto chci, aby měla lepší život než já. Prosím Vás, najděte jí slušnou a hodnou rodinu, aby ji měli rádi. Od té doby, co jsem ji ztratila, jsem úplně nemožná. Vyčítám si, že kvůli drogám ztrácím svoji dceru, kterou nepřestanu mít nikdy ráda. Drogy už neberu, ale jsem teď každou chvíli v Bohnicích na psychiatrii, a malá Renatka by byla pořád v KÚ. A to já nechci, aby cestovala sem a tam. Prosím Vás, sežeňte jí co nejdřív rodinu, aby nebyla tak dlouho v kojeneckém ústavu. Zatím Vám moc děkuji za všechno."

Matku jsme ihned vyhledali a zjistili, že na svém rozhodnutí trvá a myslí je vážně. S pláčem sdělila, že by si moc přála mít dcerku u sebe, ale bydlí teď po známých, pro dítě tu nejsou vhodné podmínky a navíc se bojí, že by péči o ni nezvládla. Jediné, co si přeje, je, aby Renatku měli noví rodiče opravdu rádi. Během dvou týdnů jsme takovou rodinu nalezli. V jejich láskyplné péči prožije holčička určitě šťastné dětství. Kéž by všichni rodiče, kteří nemohou o své děti pečovat, měli tolik odvahy, odpovědnosti i soucitu jako Renatčina nešťastná máma. Ta se občas na Fondu zastavuje, ptá se na dcerku a je šťastná, když pro ni máme její fotografii.

 
Najděte dobrou rodinu pro mé děti

Dne 10. 1. 2001 se na FOD dostavil otec dvouleté Sabinky a tříletého Honzíka, kteří již víc než rok byli tehdy umístěni v dětském domově, a požádal nás o sepsání návrhu na rozvod i návrhu na zbavení matky rodičovské zodpovědnosti. Uvedl, že matka děti vždy zanedbávala, často od nich odcházela a zdržovala se i několik týdnů mimo domov. Utekla z azylového domu, kam byla přijata pro nevyhovující bytové podmínky, a několik týdnů spala i s dětmi pod stanem u bezdomovců. Děti psychicky i fyzicky týrala, často jim nadávala, křičela na ně a stalo se i to, že je nahé vyhodila na studenou chodbu. Jednou dokonce chtěla Honzíka vyhodit z okna v desátém patře. V tom jí zabránila sousedka. Letos před Vánocemi ji žádal, aby alespoň o svátcích děti v dětském domově navštívila, ale ona řekla, že za nimi nepůjde, nezajímají ji, je jí prý jedno, že jsou v ústavu. Nyní je matka opět nezvěstná.

Dále otec uvedl, že nechce děti v ústavu nechat a chtěl by si vytvořit podmínky, aby se o obě mohl starat, třebaže Honzík není jeho vlastní - osvojil ho jako manžel matky. Ví ale, že to bude těžké, nemá byt, je v podnájmu a musí chodit do práce. Oba návrhy jsme otci sepsali a on je podal u soudu.

Po měsíci přišel znovu a uvedl, že o svých dětech stále přemýšlel a velmi zvažoval, jestli bude schopen se o ně postarat. Nakonec dospěl k závěru, že to není jisté a že děti by musely ještě dlouho zůstat v dětském domově. Myslí si tedy, že nejlepším řešením by pro ně bylo, kdybychom jim našli dobrou náhradní rodinu. Kontakt s dětmi by pak nevyhledával, aby jejich výchovu nenarušoval. S rodinou by se ale chtěl seznámit dřív, než by u soudu dal souhlas k pěstounské péči, nejlépe již teď při  řízení o zbavení matky rodičovských práv, které právě probíhá.

Bylo to poprvé, kdy nás o nalezení náhradní rodiny požádal otec. První vytypovaná rodina se obávala narušení anonymity, ale manželé, které jsme oslovili jako druhé, byli ihned nadšeni. S otcem se u nás setkali, byli si navzájem sympatičtí a obě děti hned společně navštívili. Zamilovali si je na první pohled. K našemu překvapení Honzík vypadal, jako by budoucímu otci z oka vypadl.

Shodou okolností to byli právě ti manželé, kteří na základě našeho zpravodaje oficiálně požádali o svěření poloromských sourozenců Tomáška a Natálky. I když jim na regionálním pracovišti MPSV bylo sděleno, že jiní zájemci z ČR nejsou, a přesto, že o děti již žádají manželé z Rakouska, dostanou přednost oni, nakonec všechno dopadlo jinak. V rozporu s Úmluvou o právech dítěte daly naše úřady přednost osvojení do ciziny. Oba manžele to velmi bolestně zasáhlo. Na sourozence se moc těšili a už pro ně měli zařízený i pokojík se dvěma postýlkami. Tím víc byli nyní nadšeni z představy, že se jejich přání mít dvě maličké děti, dcerku a syna, přece jen nakonec splní.

První soudní jednání bylo odročeno, protože od orgánu sociálně-právní ochrany nedošly podklady týkající se prověření obou manželů, ale dne 30. 4. 2001 bylo jejich návrhu vyhověno. Pro děti si do dětského domova jeli přímo od soudu. Hodně štěstí!

 
Vosy

Manželé Jeriovi se rozhodli přijmout ke svým třem dětem ve věku 21, 13 a 5 let dítě, které je bude potřebovat. Domluvili jsme jim tedy návštěvu v dětském domově. Ačkoli jsme pro ně vytypovali jiného chlapce, ihned po příchodu se jich chytil šestiletý Robert. Projevoval takovou touhu s nimi odejít, že nebyli schopni ho odmítnout. Přes varování ředitelky, že je to velmi agresivní a nezvladatelné dítě, naprosto nevhodné pro náhradní rodinnou péči, si ho odvezli alespoň na návštěvu. Hned druhý den se Robert paní Jeriové zeptal, jestli jí může říkat "mami". V neděli nemohl pochopit, proč se musí vrátit zpátky do domova a chtěl volat panu prezidentovi. Manželé si Roberta brali domů každý víkend, i když začátky nebyly lehké. Byl agresivní, měl noční děsy a křičel ze spaní. Pak nám paní napsala: "Ten malý trpí tím, že si našel rodinu a není ve věku, aby pochopil, proč přes týden musí zpět do DD a u nás být jen na víkend. Moc mu chceme pomoci, ale nemůžeme vlastně dělat nic. Naše legislativa jde proti dětem a ne, že by je chránila. Bojíme se, že ztratí důvěru k nám dospělým. Jestli můžete pro něho něco udělat, udělejte." Podařilo se a Robert u Jeriů už zůstal. Po půl roce se poprvé svěřil, že ve vlastní rodině byl zneužíván a týrán. Mezi Robertem a jeho novými rodiči se vyvinul krásný vztah a velmi silné citové pouto. Začal chodit do první třídy a nosil samé jedničky. Jednou paní učitelka vyprávěla pohádku o zlé maceše. Vysvětlovala dětem, že když pravá maminka umře, ta druhá je macecha. Robert se přihlásil a řekl: "To není pravda, moje maminka je moc hodná." Jednou v létě bodla paní Jeriovou včela. Protože má alergii na včelí žihadla, museli okamžitě volat rychlou záchranku. Po chvíli najednou uslyšeli z venku Robertův křik a pláč. Když vyběhli, viděli, jak chlapec holýma napuchlýma rukama zabíjí vosy. S pláčem pak řekl, že nechce, aby jeho maminka umřela. Ať raději štípnou jeho, jemu se nic nestane.

 
Nevidomý Michal už má tátu i mámu!

Prostřednictvím našeho zpravodaje jsme hledali rodinu pro sedmiletého nevidomého Michala, který se v ústavní péči nachází od sedmi měsíců. V minulosti u něj již jeden pokus o náhradní rodinnou péči selhal. O spolupráci při hledání jiné vhodné rodiny nás tehdy požádal Institut pro neslyšící v Berouně. Míša sice projevoval velké hudební nadání, ale vzhledem ke své hyperaktivitě, citové labilitě a dalším negativním projevům deprivace nemohl být zařazen ani do školy pro nevidomé. Nesnášel se nejen s dětmi, ale ani s dospělými. V Institutu již zůstat nemohl a žádný jiný ústav ho přijmout nechtěl. Vzápětí po rozeslání zpravodaje se nám ozvala paní z Moravy, tehdy na mateřské dovolené s vlastním ročním dítětem. Poté, kdy jsme ji o všech Michalových problémech podrobně informovali, řekla jen "normální dítě". Právě takové by si s manželem, který hraje na šest hudebních nástrojů, přáli. K našemu velkému překvapení potřebné šetření včetně psychologického vyšetření bylo provedeno během několika týdnů a do dvou měsíců byl Míša doma. Už po třech měsících by ho nikdo nepoznal. Vydrží i dvě hodiny u klavíru a stalo se z něj klidné, tiché, velmi trpělivé a milé dítě. Přesně takové, po jakém jeho noví rodiče toužili. Teď už má Michal dalšího mladšího sourozence - nevidomou Leničku, pro kterou jsme dlouho hledali rodinu také s pomocí našeho zpravodaje.

 
Linda už má rodiče!

Ve zpravodaji č. 2/96 jsme hledali novou rodinu pro roční vývojově opožděnou a sluchově postiženou Lindičku, s podezřením na autismus. Holčička už je dávno v rodině, i když nebylo jednoduché ji z ústavu dostat. Její nová maminka nám po měsíci poslala fotografii a v dopise sdělila, že Linda začíná navazovat kontakt s nimi i s jejich dětmi, začíná se hodně smát, jen jídlo je stále velká pohroma. Nyní půjdou na komplexní vyšetření do fakultní nemocnice v Motole, ale nedali by ji ani za nic, ať již vyšetření dopadne jakkoli. Můžete si přečíst i jejich další dopis. Hodně štěstí!

 
Davídkovo štěstí

O čtyřměsíčním Davídkovi, který se narodil s těžkým ortopedickým postižením, jsme se dozvěděli nejprve od cizí maminky, která pobývala se svým dítětem ve stejné nemocnici a vzápětí i od pracovnice této nemocnice, těsně před uzávěrkou zpravodaje č. 2/98. Na naši žádost nemocnice ihned dodala fotografii a díky tomu jsme o Davídkovi mohli informovat ještě před Vánocemi 98. O chlapce projevilo zájem několik rodin. Jako nejvhodnější jsme vytypovali rodinu s pěti dětmi, která již s péčí o zdravotně postižené dítě má zkušenosti. Maminka je navíc rehabilitační sestra. Davídkovo štěstí začalo tímto dopisem:


"Vážení pracovníci Fondu ohrožených dětí,

úvodem svých řádek Vám všem chci vyjádřit velký dík za Vaši práci. Nyní bych nás ráda představila. Mému manželovi je třicet tři let a pracuje jako programátor. Mně je třicet let a jsem dětská sestra. Hlavně jsme ale oba rodiče pěti dětí, ve věku od dvou do devíti let. Když se nejmladší narodil, rozhodli jsme se, že se časem rozrosteme o děťátko, které nás bude potřebovat. Protože jsme věřící, mysleli jsme na to ve svých modlitbách. Dnes když jsem vytahovala ze schránky Váš zpravodaj, jako bych měla už nějaké tušení. A vtom jsme uviděli na fotečce Davídka, čtyřměsíčního chlapečka s těžkým ortopedickým postižením. Moc se nám všem zalíbil, i děti teď stojí vedle mě a ví, že píši, abyste nám ho svěřili do péče. Víme, co to obnáší. Před mateřskou dovolenou jsem pracovala v rehabilitačním stacionáři s dětskou mozkovou obrnou. Navíc jsme si to užili i osobně. Když se nám narodila druhá dcerka, tak čtvrtý den po porodu se u ní projevily příznaky nemoci - onemocněla meningitidou, která měla velmi těžký průběh. Když jsme si ji odváželi v šesti týdnech domů, nedávali nám lékaři ani nejmenší naději. Od začátku jsme věřili, sedmkrát denně cvičili Vojtovou metodou a jedenkrát týdně jsme jezdili na rehabilitaci. A přes všechny hrozné prognózy dcerka ve čtrnácti měsících už běhala a lékaři mluvili o zázraku. Rádi bychom pomohli i Davídkovi. Uděláme pro něj vše, co bude v našich silách. Myslíme si, že i větší rodina bude pro něho moc dobrá. Bydlíme v domku 5 + 1 s malou zahrádkou, kde máme pro děti malé hřiště s průlezkami, skluzavkou, v létě s bazénkem. Máme také větší auto, se kterým jezdíme s dětmi na výlety. Nevíme ale, co je potřeba, co se týká administrativních záležitostí. Prosíme Vás tedy o radu a pomoc, abychom Davídkovi co nejdříve mohli dát to, co nejvíc potřebuje - lásku, domov a potřebnou péči..."

manželé H.


K naší velké radosti byla jednání na okresních úřadech velmi vstřícná a rychlá. Prověření manželů netrvalo déle než měsíc a do dvou měsíců od uveřejnění fotografie byl Davídek u svých opravdových rodičů a pěti nových sourozenců! Všichni ho mají moc rádi. Důkazem toho se  i  dopis z motolské nemocnice, té nemocnice, která nás na Davídka upozornila:

 
"Vážená paní Tomková,

posílám Vám pro radost a posilu do další záslužné práce fotografii Davídka K. s rodinou. Má se moc dobře a dělá velké pokroky v rehabilitaci. Díky obětavé péči vypadá jeho prognóza lépe. Je na něm vidět, že ví, kam patří. Vaši práci velmi oceňuji a vážím si jí.

S pozdravem Věra Wimmerová, ortopedie Motol, 12.5.1999"

 
Kristýnka už má rodiče!

Půl roku po informaci o Davídkovi nás tatáž nemocnice požádala o nalezení náhradní rodiny i pro těžce postiženou Kristýnku, která nikdy nebude schopná samostatné chůze. Naštěstí po psychické stránce je úplně v pořádku. Fotografii s informací o jejím zdravotním stavu jsme zařadili do našeho členského zpravodaje č. 2/99 a s napětím očekávali, zda holčička bude mít stejné štěstí jako Davídek. A měla! Ozvaly se celkem čtyři rodiny, z nichž jako nejvhodnější jsme vytipovali manželský pár, kde paní je dětská rehabilitační sestra. Holčička tak získala nejen lásku rodičů, ale i nejlepší odbornou péči. Jak nám její noví rodiče napsali, je u nich Kristýnka spokojená a  oni jsou šťastni, že byla svěřena právě jim.

 
Nikdy není pozdě

Paní Jarmila Lakomá z Olomouce je dlouholetou členkou FOD. Spolu se svým manželem vychovala či ještě vychovává čtyři vlastní a deset přijatých dětí. Poslední dcera se jí "narodila" v jejích 65 a manželových 67 letech jako již sedmnáctiletá. Do rodiny jí přivedly její dvě přijaté děti, sourozenci romského původu, s nimiž právě "mávala" těžká puberta. Přesto manželé Lakomých pomoc neodmítli a po několika dnech požádali o svěření dívky do své péče. Pavlína zatím moc štěstí neměla. Od narození do 13 let sice vyrůstala u své hodné babičky, ale po její smrti byla vrácena do péče matky. Ta často střídala partnery a víc než o dceru se zajímala o zábavu a alkohol. Situace vyvrcholila v době, kdy Pavlíně bylo sedmnáct let a kdy ji matka vyhodila z domu. Pro údajnou nezvladatelnost pak požádala o umístění dcery v ústavu. To naštěstí v hodině dvanácté zmařili její současní sourozenci a rodiče. S Pavlínou nikdy žádné výchovné problémy neměli, řádně chodila do zaměstnání a svým novým rodičům dělala jenom radost. Ti jí v devatenácti letech vystrojili svatbu a spolu s rodiči ženicha (který je shodou okolností vlastním nejstarším vnukem paní Lakomé) jí zajistili střešní vestavbou samostatné bydlení. Nyní se již těší ze dvou krásných šikovných vnoučátek (holčičky a o dva roky mladšího chlapečka), kteří jsou po matce jejich "přijatými" vnoučaty a po otci vlastními pravnoučaty. Oba rodiče se o děti vzorně starají. Není těžké si představit, jak odlišný start do života by Pavlína měla, pokud by se manželé Lakomých k přijetí téměř dospělé dívky, navíc ve svých letech, neodhodlali. A jak smutná je představa, že tisíce jiných dětí v podobné situaci takovou šanci nemají. Kéž by tento příběh byl povzbuzením pro ostatní lidi, ochotné nabídnout svůj domov a lásku i starším dětem "bez lásky".

 
Z pětek v DD jedničky v rodině!

Rodinné zázemí našla s pomocí FOD i jedenáctiletá Izabela. Do ústavní péče byla umístěna ve třech letech. Rodiče se o ni nikdy nezajímali. Izabela byla vždy milá a hodná, vděčná za každý projev zájmu. Ve třetí třídě propadala ze tří předmětů. Spolu s dalšími dětmi ze zatopeného Dětského domova Lázně Jeseník se zúčastnila o prázdninách v období moravských záplav našeho poradensko relaxačního pobytu pro náhradní rodiny ve výše položeném a bezpečném Javorníku. A právě tady si Izabela zamilovala "naše" pěstouny, manžele Klemešovy s již třemi dětmi v náhradní rodinné péči, stejně jako oni ji. Nehnula se od nich ani na krok a celá zářila jako sluníčko. Dětský domov ji k nim propustil na návštěvu. Pěstouni po pár dnech s úžasem zjistili, že se jedná o velmi chytrou dívenku.  Navštívili s ní proto psychologa, který konstatoval, že v důsledku ústavní deprivace u ní došlo k bloku paměti, který po získání rodinného zázemí a citového nasycení spontánně odezněl. Izabela tedy znovu nastoupila do třetí třídy. Na jejím pololetním vysvědčení se skvěly samé jedničky a jen jediná dvojka z matematiky.

 
"Sušený medvěd"

Pedagogicko-psychologickou poradnou jsme byli požádáni o pomoc při hledání náhradní rodiny  pro pět sourozenců romského původu - pětiletého Péťu, sedmiletou Markétku, osmiletou Angeliku, desetiletého Láďu a jedenáctiletou Žanetku, kteří se nacházeli od srpna 1996 v dětském domově. Situace byla tehdy velmi akutní. Dětem, přestože na sebe byly velmi silně citově vázány, hrozilo rozdělení. Podle závěru psychologického vyšetření Dětského diagnostického ústavu v Hradci Králové měly být dvě nejstarší děti jako nevzdělavatelné přeřazeny do pomocné školy, tedy z dětského domova do ústavu sociální péče. Jak se později ukázalo, posudek nebral v úvahu celkovou sociální zanedbanost dětí, které prakticky nechodily do školy, kočovaly a kromě nejmladšího Péti byly vystaveny krutému týrání ze strany otce. Starší děti shodně a spontánně uváděly, že tatínek je bil řemenem i do obličeje, Láďu bodl do stehna a hodil ho do ohně. Surové nakládání potvrzovaly i četné jizvy po těle starších dětí, včetně obličeje, kde naštěstí již nejsou příliš patrné. Rozdělení dětí se naštěstí podařilo zabránit. Všichni sourozenci se pak každoročně zúčastňovaly našich poradensko-relaxačních pobytů, kde si většinu účastníků získaly svým milým a vstřícným chováním. S jednou pěstounskou rodinou dokonce navštívily zámek na Konopišti. Namísto nadšení jsme však při jejich návratu viděli nezvykle smutné obličejíčky. Trochu nás to vyděsilo, ale brzy se všechno vyjasnilo. Děti nám o překot rozrušeně sdělovaly, že "tam byly mrtvý zvířátka, ten medvěd byl sušený, i toho malýho jelínka kvůli rohům zabili a tomu krásnýmu koni uřízli hlavu a i ty princezny všechny už umřely..." I když jsme pro tyto mimořádně citlivé a milé děti náhradní rodinu ani s pomocí našeho zpravodaje nenalezli, utěšuje nás alespoň to, že děti zůstaly spolu a že jejich vývoj se neuvěřitelně zrychlil poté, kdy se jim začala o víkendech i o prázdninách intenzivně věnovat paní PhDr. Nora Martincová (aktivní členka FOD) a seznamovat je u sebe doma i se životem v rodině. Obě starší děti, které měly být přeřazeny do pomocné školy, velmi dobře prospívaly ve škole zvláštní, stejně jako nyní již v učilištích.

 
Sedm sourozenců

Ve zpravodaji č. 1/98 jsme na žádost dětského domova hledali novou rodinu pro sedm sourozenců ve věku od tří do šestnácti let. K naší velké radosti se vzápětí ozvalo více rodin, které byly ochotné přijmout je všechny. Jako studená sprcha však zapůsobil rozhovor s příslušnou sociální pracovnicí okresního úřadu. Rozzlobeně nám sdělila, že se o to nemáme starat, že děti do žádné náhradní rodiny nepůjdou, ale vrátí se domů, o to se prý ona postará. Naše sociální asistentka proto rodiče navštívila a zjistila, že bydlí v jedné malé místnosti, protože předchozí byt, kde měli dluh na nájemném ve výši sto padesát tisíc korun, museli opustit. Na dotaz, zda by souhlasili s pěstounskou péčí, se matka podivila. Uvedla, že je to zbytečné, protože děti se mají v dětském domově dobře, nic jim tam nechybí a oni si je možná někdy vezmou zpátky. Na dotaz "kdy" matka sdělila, že u nich byla "sociálka" a slíbila, že jim sežene byt 2 + 1 a pak by si děti mohli vzít domů. Na otázku z čeho by je živili, když žádný z nich nepracuje, odpověděli, že přece ze sociálních dávek, jako předtím. Matka děti v dětském domově ani jednou nenavštívila, otec jen velmi sporadicky. Psychologickou poradnu jsme proto požádali o vyšetření rodičů a zjištění jejich vztahu k dětem. Zpráva vyzněla  stejně jako naše šetření - rodiče o děti opravdový zájem nemají a jejich návrat do vlastní rodiny nelze doporučit.

Když jsme nakonec s velkým úsilím přesvědčili sociální pracovnici, že v tomto případě je veškerá snaha o návrat do vlastní rodiny marná, vyvstal další problém. Prý není možné dát tolik dětí do jedné rodiny, neboť by to žádná nezvládla. Takový případ u nás údajně ještě nebyl zaznamenán. Nepomohlo ani to, že nejstarší již sedmnáctiletý chlapec se rozhodl zůstat v dětském domově a své sourozence jen navštěvovat. Museli jsme tedy hledat rodinu z takového okresu, kde tento názor nezastávali. Nakonec se to přece jen podařilo. A tak šest sourozenců převzali o letních prázdninách roku 1999 zkušení a optimističtí pěstouni manželé Jonštovi z Havířova. V té době měli v náhradní rodinné péči sedm dětí, mezi nimi i třikrát vráceného Františka, který k nim přišel před lety také s pomocí našeho zpravodaje (č.2/95). Opět jsme si ověřili, že Frantík je sice živý kluk, ale jinak "dobračisko", dobře se učí, výborně hraje na flétnu a nyní začíná i s klarinetem. Velmi oceňujeme, že tamní OPD vyšlo manželům i dětem vstříc a vůbec jim nevadilo, že v rodině bude třináct dětí. Vědí zřejmě to, co my – že nezáleží na počtu dětí, ale na osobnosti náhradních rodičů. Pěstouni, u kterých výborně prospívá třikrát vrácené dítě a šest jiných dětí, si poradí i s dalšími  šesti sourozenci. Okresní úřad nabídl rodině také hmotnou pomoc, včetně zřízení zvláštního pěstounského zařízení. A tak se u Jonštů spojily dva domky dohromady a panuje tu veselá nálada a dobrá pohoda. S nově přijatými dětmi nejsou žádné problémy a všichni jsou šťastní, že se našli. Čtyři děti školního věku dokonce přešly ze zvláštní školy do školy základní. I když některé musely jít o ročník níž, velmi si považují toho, že teď chodí do "základky". Ze školy nosí samé jedničky nebo dvojky. Navštěvují také různé kroužky a chodí i do "hudebky", protože Jonštovi jsou hudební rodina. Založili dokonce vlastní skupinu "Sourozenci", vystoupili na mnoha místech naší republiky i na našich akcích pro náhradní rodiny a v roce 2002 vydali CD s křesťanskými písněmi nazvané "Překročit práh srdce". Protože,  jak manželé Jonštovi říkají, s písničkou na rtech se lépe žije.

 
Klatovské miminko

Na jaře roku 1998 bylo v Klatovech nalezeno opuštěné novorozené miminko. Děťátko mělo štěstí - jeho matka ho po porodu nezabila, jak činí ty, které se chtějí dítěte zbavit a přitom zůstat v anonymitě - ale řádně ošetřené a oblečené je odložila v čekárně klatovské polikliniky. Zde byl chlapec vzápětí nalezen a předán do Kojeneckého ústavu v Plzni. Soud mu určil jméno Daniel Klatovský a Policie začala pátrat po matce, naštěstí pro dítě (pravděpodobně asijského původu) neúspěšně. Jako nalezenec má totiž ze zákona české státní občanství a umístění do náhradní rodiny je tak mnohem snazší. Po dvou měsících se na nás obrátili manželé Kábrtovi, osvojitelé čtyř dětí, s tím, že by chtěli nalezené miminko osvojit, protože se o něm dočetli, že je stále v ústavu. Napsali jsme jim tedy návrh k soudu a předpokládali, že ještě během prázdnin bude miminko doma. Manželé se často zúčastňují našich akcí,a tak víme, že děti u nich výborně prospívají. I zpráva orgánu péče o dítě byla kladná. Přesto soud rozhodl až 17.11.1998. A i když návrhu vyhověl , zůstal  Daníček v ústavu ještě v ústavu ještě další dlouhé týdny. Rozsudek totiž nabývá právní moci až doručením, třebaže se již proti němu nelze odvolat (všechny oprávněné osoby se v tomto případě práva podat odvolání vzdaly hned po vyhlášení rozsudku). Kojenecký ústav v Plzni odmítal manželům, jimž byl chlapec svěřen, propustit ho k nim  bez pravomocného rozsudku byť jen na návštěvu. Zatímco se u nás obecně říká, že každý den zbytečně strávený v ústavu je pro dítě ztráta, jsou děti v ústavech drženy týdny a někdy i měsíce úplně zbytečně – protože soud nemá čas vypracovat rozsudek vzápětí po vyhlášení nebo alespoň v krátké době poté. A zatímco čas zadržených pachatelů trestných činů se počítá na hodiny a v případě rozhodnutí o propuštění z vazby musí být obviněný propuštěn téhož dne na svobodu, děti musí být trpělivé. Přesto, že pobyt v ústavu je poškozuje mnohem víc než vazba dospělého. Jestliže při propuštění z vazby musí předseda senátu vydat ihned příkaz k propuštění obviněného a usnesení může vypracovat dodatečně, pak nevidíme důvod, proč by obdobně neměl postupovat i opatrovnický soud v případě zrušení ústavní výchovy. Anebo snad na čase dětí nezáleží ?

 
Místo rodičů kojenecký ústav

Valérka se narodila dne 7. 10. 1997 mladé matce ročního chlapečka, která šest let vyrůstala v dětském domově, neměla byt a na druhé dítě si již netroufala. Proto nás ještě před porodem požádala, abychom pro její miminko nalezli náhradní rodinu tak, aby nemuselo do kojeneckého ústavu, ale šlo hned z porodnice do rodiny. Vytipovali jsme manžele K. z Třebíče, kteří již měli tříletého osvojeného chlapce, toužili po druhém miminku a nevadilo jim, že osvojení nebude anonymní. Protože se holčička narodila nedonošená s porodní váhou pouze 995 g, byla umístěna na oddělení nedonošenců. Jakmile to bylo možné, jeli se manželé na Valérku podívat a rozhodli se ji přijmout přesto, že je lékaři upozorňovali na pravděpodobnost těžkých zdravotních následků v důsledku její nízké porodní váhy. Matka byla zjevně potěšená, když na její dotaz, zda se jim Valérka líbí, nadšeně přisvědčili. Dne 19. 12. 1997, kdy byla Valérka ještě hospitalizována, podali k obvodnímu soudu společný návrh na svěření do předadopční péče. OPD v místě bydliště navrhovatelů s osvojením druhého dítěte souhlasilo, přičemž souhlas vydalo výslovně na Valérku. Soud jsme proto požádali o urychlené rozhodnutí, aby budoucí osvojitelé mohli miminko převzít přímo z nemocnice. Přesto následně podalo OPD podle místa bydliště Valérky návrh na "rychlé" předběžné opatření do kojeneckého ústavu a soud, i když ve spise ležel návrh na předadopční péči prověřených a doporučených žadatelů, téhož dne návrhu vyhověl. Jako důvod bylo uvedeno, že matka jeví o dítě jen "povrchový"  zájem, nemá vhodné bytové podmínky a uvažuje o předání dcery do osvojení. Opravdu zvláštní důvody pro umístění dítěte do kojeneckého ústavu, když prověřená náhradní rodina je připravena miminko kdykoli přijmout do své péče! Přitom s výjimkou své nemoci ji matka navštěvovala nejméně dvakrát do týdne a obden do porodnice posílala mléko. A tak Valérka místo v láskyplné náruči nových rodičů skončila v kojeneckém ústavu. Pro všechny zúčastněné nastaly ty nejsmutnější Vánoce. Samozřejmě jsme dělali všechno pro to, aby pobyt holčičky v ústavu byl co nejkratší. Orgán péče o dítě manželům K. několikrát slíbil, že vydá rozhodnutí o předpěstounské péči, ale termín jednání vždy odvolal. Nakonec jsme se s budoucími rodiči i s matkou dostavili na OPD bez ohlášení v pátek dopoledne 23. 1. 1998, po několikahodinovém jednání jsme získali rozhodnutí o předpěstounské péči a  pro miminko jsme si celí šťastní jeli do kojeneckého ústavu.  Valérka je nyní krásná a šikovná předškolačka. I když se dětská lékařka obávala, že nebude nikdy chodit, Vojtovou metodou, kterou s ní nová maminka cvičila několikrát denně, se všechno spravilo. S bráškou teď běhá o závod!

 
Bezejmenný

Šanci vyhnout se ústavu měl i pětidenní bezejmenný chlapec, jehož matka se s námi spojila ještě před porodem. I ona nás požádala o nalezení vhodné osvojitelské rodiny, aby její dítě nemuselo psychicky strádat v ústavu. Vybrání jména chtěla nechat na budoucích osvojitelích. Vytypovali jsme tedy bezdětné manžele, vedené v seznamu prověřených žadatelů o osvojení, kteří byli ochotni vzdát se v zájmu miminka své anonymity. Vedoucí oddělení péče o dítě příslušného okresního úřadu jsme po narození chlapce informovali, že se matka rozhodla předat dítě do předadopční péče námi doporučenému a prověřenému manželskému páru. Ta však rezolutně prohlásila, že dítě půjde do kojeneckého ústavu a pak do anonymního osvojení. Již dva dny po porodu šla za matkou do porodnice a nesprávně ji informovala, že námi navrhovaný postup není možný a že dítě musí do ústavu. Pod vlivem této informace matka podepsala souhlas s umístěním syna do KÚ. Po jejím propuštění z porodnice (dne 3. 12. 1999) jsme matku po dohodě navštívili, sepsali s ní záznam o předání chlapce do předadopční péče manželům B. a se záznamem jsme dojeli do porodnice, kde se dítě ještě  nacházelo. Na místě bylo dohodnuto, že chlapce budoucím osvojitelům propustí v pondělí 6. 12. 1999. Toho dne nám však v porodnici sdělili, že sociální péče přikázala dítě předat do kojeneckého ústavu. Přestože jsme primáře, vedoucí OPD i MPSV upozorňovali, že matka v souladu se zákonem o rodině dítě svěřila do předadopční péče manželům B. a její vůli že je třeba respektovat, bylo miminko odvezeno do KÚ v Kolíně. Následně bylo vydáno předběžné opatření o umístění dítěte do ústavu, ač pro to nebyly žádné zákonné důvody. Přes řadu podání k soudu a stížností na postup okresního úřadu jak ze strany naší, tak ze strany matky a budoucích osvojitelů, byl chlapec v ústavu téměř tři měsíce. Budoucí osvojitelku k němu pustili až tehdy, když musel být hospitalizován s infektem v nemocnici. Teprve pak vedoucí OPD propustila nezákonně odebraného kojence do péče manželů B. A tak až po třech měsících zbytečného osamění se z bezejmenného miminka stal milovaný Péťa.

 
Rebečka do ústavu nemusela

Dne 29. 6. 1999 přišla na FOD dvacetiletá africká studentka a sdělila, že má čtrnáctidenní dcerku, o kterou se nemůže vzhledem ke svému studiu a bytovým podmínkám (podnájem) starat. Nechce ale, aby byla umístěna do ústavu. Proto nás přišla požádat o nalezení vhodné osvojitelské rodiny. Ihned jsme se zkontaktovali s manželi Blaženkovými, kteří již měli v náhradní rodinné péči pětiletou holčičku a o kterých jsme věděli, že touží po miminku. Představou maličké černé Rebečky byli ihned nadšeni a za dva dny si přijeli podle dohody na FOD holčičku převzít. Ve sjednanou dobu přišla i mladá maminka s miminkem, seznámila se s budoucími osvojiteli a sama dcerku předala do rukou nové maminky. Ta se nad krásnou holčičkou dojetím rozplakala. Africká maminka byla touto spontánní reakcí zjevně potěšena. Po sepsání záznamu o předání Rebečky do péče budoucích osvojitelů dcerku ještě nakojila, rozloučila se s ní a odešla spokojená, že svému děťátku zajistila šťastný život. Rebečka většinu času v poklidu spinkala a vůbec neplakala. Zajistili jsme ještě pediatrickou prohlídku s konzultací o přechodu na umělou stravu. Zdarma a ochotně ji provedla dětská lékařka, členka FOD, a šťastní rodiče se s miminkem odebrali k domovu. Za několik dní však zoufale volali na FOD, že se k nim dostavily pracovnice okresního úřadu a sdělily jim, že holčičku budou muset dát do kojeneckého ústavu. Paní se rozplakala, ale pan Blaženka zachoval chladnou hlavu. Řekl, že pokud někomu Rebečku předají, tak jedině matce, která jim ji dobrovolně předala. Naštěstí následující den přijal okresní úřad naše stanovisko, že postup byl v souladu se zákonem o rodině. Ten umožňuje, aby rodiče sami svěřili své dítě do péče vhodných budoucích osvojitelů. Šestitýdenní lhůta od porodu se v těchto případech nevyžaduje - souhlas k osvojení se dává až po uplynutí tříměsíční předadopční péče. Řízení o osvojení proběhlo bez problémů a nyní se již malá princezna jmenuje Rebeka Blaženková.

 
Rodička na FOD

V červnu 2002 přišla k večeru na FOD žena ukrajinské národnosti. Našemu sociálnímu asistentovi, který měl právě službu, dobrou češtinou sdělila, že bude každou chvíli rodit a nechce, aby její dítě šlo do kojeneckého ústavu. Chtěla by ho hned předat nějaké dobré rodině k osvojení, ale žádnou nezná. Náš sociální asistent se jí chystal s úsměvem a rozvážně vysvětlit otázku přímých adopcí - než se zděšením zjistil, že žena obrat "každou chvíli" myslela doslova. Rodičce krátce po příchodu odtekla plodová voda a děložní stahy měla po třech minutách. Petr tedy okamžitě zavolal rychlou záchranku a v duchu se modlil, aby přijela včas. Naštěstí sanita u nás byla během několika minut a miminko se narodilo až v porodnici, vzápětí po přijetí.

Za necelou hodinku nám již matka s ulehčením telefonovala, že má zdravou holčičku a že i ona je v pořádku. Po pěti dnech přivezla dcerku za naší asistence na FOD a zde ji předala prověřeným žadatelům o osvojení. Šťastní mladí manželé se spolu s námi nemohli na krásné miminko vynadívat. I biologická matka byla dojata, když viděla, s jakou láskou je její dcerka novými rodiči přijata. Nejšťastnější ale může být malá Eliška. Nemusela ani chvilku prožívat úzkost z osamění a plakat pro mámu týdny a měsíce v ústavu.

 
Z bláta do louže

Osmiletou Irenku přivedla do našeho pražského Klokánku pěstounka, aby zabránila jejímu umístění do dětského domova. Děvčátko jí bylo svěřeno v pěti letech po opakovaném vrácení z jiné rodiny. Důvodem vydání předběžného opatření byla skutečnost, že pěstoun je stíhán za pohlavní zneužití čtrnáctileté dívky, ke kterému mělo dojít před devíti lety. Dívka k nim tehdy chodila na návštěvu ze stejného dětského domova, do kterého měla být nyní umístěna Irenka. Jak se později ukázalo, byla zmíněná (nyní již dospělá) dívka v tomto dětském domově zneužívána hned několika svěřenci. Irenka si v Klokánku velmi rychle zvykla, neboť tety i děti již znala z dovolené, kde trávil prázdniny i Klokánek.

Pěstounka za Irenkou do Prahy pravidelně každý víkend dojížděla. O přijetí holčičky jsme Okresní úřad i Okresní soud v Chebu informovali se žádostí, aby zde holčička byla ponechána, neboť v Klokánku se jí líbí, má tu kamarádky a když nemůže být doma, chce zůstat tady. Navíc nebezpečí, kterého ji chtěl soud uchránit, tj. zneužívání ze strany pěstouna, u nás nehrozí. Rovněž jsme doložili, že Klokánek má pověření ministerstva práce a sociálních věcí jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Bohužel to nebylo nic platné. Po dvou měsících přijelo auto se soudním vykonavatelem, sociální pracovnicí a soudním příkazem k výkonu rozhodnutí. Protože Irenka byla právě nemocná, vyžádali jsme si zprávu dětské lékařky, která předání holčičky v žádném případě nedoporučila. Uvedla, že Irenka je v Klokánku spokojená, chce tu zůstat, navázala zde citové vazby a změna známého prostředí na neznámé ústavní by pro ni znamenala velké psychické trauma. Navíc lékařka konstatovala, že holčička je tč. nemocná (počínající viróza nebo angína) a má horečku.

V té době o Irenku pečovala naše teta ve svém bytě, protože jsme se obávali rozšíření nemoci. Zprávu jsme předali soudnímu vykonavateli a předpokládali, že od výkonu rozhodnutí upustí. Ale omyl! Soudní vykonavatel sdělil, že příkaz musí vykonat a že i dětský domov je schopen zajistit léčbu. Protože Irenka měla v té době horečku a spala, odmítli jsme sdělit, u které tety se nachází. Vykonavatel pak přišel s policií a s fotografií Irenky v ruce si prohlédl všechny přítomné děti. Když holčičku nenašel, i se svým doprovodem odjel. Pěstounka i my jsme znovu naléhavě žádali soud, aby další výkon rozhodnutí neprováděl. Bohužel marně.

Za šest týdnů přijel vykonavatel s doprovodem znovu, tentokrát neohlášeně. Irenku potkal na chodbě a celou vyděšenou ji odvedl do auta a odjel, aniž jí umožnil rozloučit se s dětmi či s tetou. Nyní je Irenka již přes tři měsíce v ústavu, kam za ní nemáme přístup - v tomtéž, ve kterém byla dívka, dle obžaloby zneužívaná pěstounem, obětí zneužívání od svých dvanácti let!

A třebaže jsme pro Irenku vzápětí po odebrání nalezli vhodnou prověřenou rodinu, protože do té předchozí se již vrátit nemůže, příslušné regionální pracoviště MPSV z toho žádnou radost nemělo. Holčička prý musí ještě několik měsíců zůstat v dětském domově - aby zapomněla a též aby mohla být psychologicky vyšetřena. Holčička je nyní víc než rok v cizím prostředí, kde nikoho neznala a všechny kontakty se  známými lidmi  a s těmi, které měla ráda, jí byly znemožněny. Pěstounům a jejímu nevlastnímu bratrovi nejenže jsou zakázány návštěvy, ale dokonce i dopisy a balíčky se vracejí zpět. Naše snaha, aby námi vytypované náhradní rodině byl umožněn s Irenkou kontakt, byla marná – třebaže i pěstounka, která je současně poručnicí  (zákonným zástupcem) holčičky, si to od počátku také přeje. Ví totiž, že Irenku už jim nikdo nevrátí a nechce, aby byla zbytečně v ústavu.

Úředníci se ale rozhodli, že ústav je nyní pro Irenku to nejlepší řešení. Že s přibývajícím věkem jí šance na náhradní rodinu rychle ubývají? Nevadí, vždyť v ústavech jsou tisíce jiných dětí a Irenka se mezi nimi ztratí jak jehla v kupce sena.

 
Zůstane Tomášek v ústavu?

Nové rodiče mohl již dávno mít sedmiletý Tomášek. Paní PhDr. Lenka Průšová a další úředníci z MPSV však rozhodli, že mu bude lépe v ústavu. S jeho zatím smutným příběhem se televizní diváci mohli seznámit v Občanském judu (TV NOVA).

Vzápětí po doručení zpravodaje č.1/2001, ještě v červnu 2001, se "naší" paní Tomkové ozvali manželé Fišerovi z Prahy, kteří jsou prověření žadatelé o osvojení. Všichni jsme se těšili, že Tomášek u nich bude již o prázdninách a v nové rodině zahájí i školní docházku. Naše radost byla předčasná. Nejprve trvalo tři měsíce, než byl dohledán spis a předložen na ministerstvo. Dozvěděli jsme se k našemu úžasu, že úřady nad Tomáškem již zlomily hůl a vyřadily ho z databáze jako beznadějně neumístitelného. Manželům Fišerovým bylo nejprve sděleno, že dostat ho do péče nebude žádný problém - Tomášek je od narození v ústavu, nikdo z rodičů se o něj nezajímá a stát pro něj až dosud žádnou rodinu nenašel. Najednou ale bylo všechno jinak. Paní dr. Průšová a její kolegové po jednání s manžely Fišerovými rozhodli, že pro Tomáška nejsou dost dobří. Proč, to nejprve tajili. Když si ale žadatelé vymohli zápis z jednání, nevěřili jsme svým očím. Uvedeny byly následující důvody:

-    manželé žádali o osvojení, a ne o pěstounskou péči,
-    absolvovali školení pro osvojitele, ne pro pěstouny,
-    chlapec je údajně obtížně zvladatelný a manželé nevědí, do čeho jdou,
-    chlapec prý má astma a potřebuje rodinu nejlépe z horské oblasti,
-    chlapec je alergický a žadatelé mají dvě kočky,
-    rodiče dali jen souhlas k osvojení, a proto pěstounská péče není možná.

Zmíněné důvody jsou naprosto nesmyslné. Pokud dr. Průšová považovala za nutné školení pro pěstouny, již dávno jej mohla žadatelům zařídit. Údaje o chlapci čerpala ze zprávy staré několik let - nyní chlapec dle vyjádření DD žádné výchovné problémy nemá. Astmatický záchvat se u něj již několik let neobjevil a nemá ani alergické potíže. Navíc žadatelé dali obě kočičky k příbuzným. Na to jim bylo sděleno, že alergeny v bytě zůstávají několik let. Tomášek si však i v DD hraje s kočičkami a žádné obtíže kvůli tomu nemá. Je dojemné, že by si PhDr. Průšová přála pro dítě rodinu z horské oblasti. Poněkud zarážející ale je, že jí vůbec nevadí, že chlapec vyrůstá v DD Cheb - tamní ovzduší asi o mnoho lepší než pražské není. Zcela absurdní a právně nesmyslný je důvod, že dítě nemůže být svěřeno do pěstounské péče, pokud rodič dal souhlas k osvojení. Kdybychom na vlastní oči neviděli záznam z jednání, podepsaný úředníky z MPSV, ani bychom nevěřili, že něco takového je možné. Paní dr. Průšová nás ale nešokuje poprvé. Setkali jsme se s ní i v případu anonymního miminka Adélky, kdy nás veřejně nařkla z trestného činu, kterého jsme se měli dopustit tím, že jsme Adélku převzali a postarali se o ni (pohříchu ale nevěděla, o jaký trestný čin by se mělo jednat). I v tomto případě se pak zahalila tajemným mlčením a v televizním pořadu se vymluvila na informační embargo. Na její rozhořčené vyjádření pro MFD, že budeme vyrábět lidi bez identity, hned tak nezapomeneme - reagovali jsme pak článkem "Mrtvé dítě, dobré dítě?". Bohužel naděje na povolení návštěvy a hostitelské péče, jak se o něm v následujícím dopise zmiňují manželé Fišerovi, po nesouhlasném vyjádření MPSV zhasla.

 
Zvítězí láska, nebo nenávist?

Jak to prožívali ti, kteří chtěli a stále chtějí dát Tomáškovi domov, si můžete nyní přečíst:

"O adopci dítěte jsme uvažovali několik let. K pevnému rozhodnutí jsme dospěli po úmrtí našeho mladšího syna. Žádost jsme podali dne 2. 4. 2001. Za dva týdny se sociální pracovnice přišly podívat na naše bytové poměry a potom se půl roku nedělo nic, vůbec nic. Až počátkem října jsme byli pozváni k prvnímu pohovoru s psychologem. Následovalo školení pro budoucí osvojitele. Toto školení musím velmi vyzdvihnout. Ač máme zkušenosti s výchovou vlastních dětí a já i několik let pedagogické práce, doporučuji toto školení všem lidem, kteří chtějí osvojit dítě. Doporučovala bych ho vřele i rodičům vlastního dítěte. Školení jsme ukončili před Vánocemi 2001, a tím jsme byli zařazeni do seznamu "čekatelů". A tak jsme čekali a čekali. V červnu 2002 se nám dostal do rukou zpravodaj FOD. Zde nás hned chytil za srdíčko malý sedmiletý chlapeček Tomášek. Proto jsme hned navštívili paní Tomkovou z FOD. Ta nám k našemu úžasu ukázala fotografie hned několika dětí, které čekají, až si je někdo najde. Ale Tomášek byl Tomášek. Paní Tomková nás okamžitě zkontaktovala se sociální pracovnicí dětského domova paní Liptákovou. Ta nás informovala, že Tomášek je právně volný a reference o něm nebyly vůbec špatné. Naše srdce zaplesala. Byla to ale radost předčasná. Zjistili jsme, že Tomášek byl státními orgány postupně vyškrtán z našich databází jako neudatelný a uklizen do databáze mezinárodní. Tam by jako již sedmileté dítě zřejmě zůstal až do své plnoletosti. Jsme přesvědčeni, že díky rivalitě státních orgánů vůči FOD byl Tomík odsouzen k tomu, že nikdy nebude moci někomu říkat "mámo, táto". Snad to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsme se rozhodli získat právě jeho. V té chvíli ale proti nám státní orgány postavily barikádu úředníků.

Při prvním kontaktu s MPSV jsme byli ujištěni, že získat Tomíka není žádný problém. Je právně volný, my jsme prověřeni a vyškoleni a státními orgány nám nebylo nabídnuto žádné dítě. Tomík měl jít od září do první třídy, vše tedy vycházelo ideálně. Říkali jsme si, že s námi prožije ještě měsíc prázdnin, bude mít čas se s námi sžít a bez problémů nastoupí do školy již v našem bydlišti. Byli jsme v čilém telefonickém kontaktu s dětským domovem. Nechtěli jsme ale za Tomáškem předčasně jet, abychom mu svou návštěvou neublížili a nevyvolávali v něm zbytečné naděje pro případ, že by došlo ke zdržení nebo negativnímu rozhodnutí MPSV. Naše zlé tušení se vyplnilo. Tomáškovy materiály putovaly snad po celé republice a prázdniny už byly dávno pryč. Mezitím se nám státní orgány snažily Tomíka rozmluvit a oháněly se čtyři roky starou lékařskou zprávou.

Konečně spis doputoval na MPSV k PhDr. Lence Průšové a nastal šok. Její nechuť a nenávist k FOD se přes nás převalila jako lavina. Osočila nás, že máme Tomáška doma, že chceme čachrovat s dětmi, že děti nejsou housky na krámě a že se nemáme starat, protože jen ona to může rozhodnout. Proč na jejich "postupy" má doplácet opuštěné dítě, je vůbec nezajímalo. Protože jsme ale nedali pokoj, pozvala si nás PhDr. Průšová na 13. 9. 2002 na pohovor. Postavili proti nám tým úředníků a bylo nám jasné, že už bylo rozhodnuto. Tomášek nám byl zamítnut. Zápis z jednání, který jsme si nakonec vymohli, je snůška překroucených a nepravdivých údajů.

Vzhledem k tomu, že proti tomuto "Zápisu z jednání" neexistují opravné prostředky, dostalo nás ministerstvo do patové situace. Jak se dál bránit proti nepravdám a zvůli několika úředníků? Jedinou šanci jsme viděli v medializaci. Oslovili jsme proto TV Nova a paní redaktorka Legnerová z Občanského juda začala ihned jednat. Během natáčení reportáže došlo k několika významným událostem. Po návštěvě Okresního úřadu v Sokolově nám snad bude povolena návštěva a hostitelská péče. Televize bez problémů natočila Tomíka ve skupině dětí i rozhovor s paní ředitelkou. Paní doktorka Průšová se však schovala za tiskovou mluvčí. Té dala závěry nové lékařské zprávy, avšak zásadně překroucené a zneužité proti nám a Tomíkovi. Teprve na základě naší stížnosti na její postup byla dr. Průšová donucena se štábem Občanského juda hovořit, samozřejmě bez kamery. Z rozhovoru jasně vyplynulo, že není schopna argumentovat. Nakonec prohlásila, že důvody, proč pro Tomáška nejsme vhodnými žadateli, jsou TAJNÉ.

Jak to vše dopadne? Zvítězí pravda a láska, nebo lež a nenávist? Jak dlouho ještě budou moci takoví úředníci jednat podle své libovůle, bez ohledu na zájmy dětí? Díky Občanskému judu jsme mohli Tomáška alespoň vidět. Dovolí nám úřady stát se jeho rodiči?"

manželé Fišerovi, Praha

 
Klaudia

V roce 1996 vydal FOD pro potřebu náhradních rodin, žadatelů o pěstounskou péči i pracovníků na úseku náhradní rodinné péče sborník prací německých a rakouských autorů s názvem "Zkušenosti adoptivních rodičů a pěstounů odjinud", rev. Pavel Heger, prom. psycholog a kolektiv, z níž vyjímáme (jde o převzatou pasáž z knihy Bemharda Hassensteina "Biologie dětského chování", která vyšla v r. 1973 v nakladatelství Piper-Verlag, Mnichov):

"Paní G. z jihoněmeckého města se s Klaudií seznámila na rekreaci, kam byla vyslána i skupinka dětí z dětského domova. Tehdy tříapůlletá holčička byla nápadná svou netečností a hlubokými tmavými kruhy pod očima. Kam ji kdo posadil, tam apaticky zůstala a jen kývala trupem vpřed - vzad. Neuměla říct jediné slovo. Její pohled byl upřen do neurčita, obličej bezvýrazný.

K proměně docházelo jen v jediné situaci - kdykoli se k ní přiblížil dospělý člověk na méně než dva metry, upřela na něho široce vytřeštěné oči, začala se třást po celém těle, zvedla ručičky do výšky, zkřivila obličej a vyrážela zvířecí skřek, znějící přibližně jako dlouhé í. Vzhledem k mimořádně těžkému celkovému stavu věnovala paní G. holčičce zvláštní pozornost a pokoušela se s ní navázat kontakt. Klaudía byla dítě inženýra a dělnice. Svůj život od prvních dnů trávila v dětských domovech. Útulek, ve kterém žila do tří let, byl přeplněn a opatrovnice značně přetíženy. Až do přeložení jinam byly děti ponechávány tak, jak si vynucovaly okolnosti - během prvních tří let života i přes den v postýlce!

Klaudia proto ještě neuměla samostatně chodit a musela se přidržovat pečovatelčiny ruky nebo sukně. Neuměla ani další důležité věci - nedokázala artikulovat jediný zvuk kromě zmíněného křiku a neuměla ani kousat. Není divu - z nedostatku času předkládaly pečovatelky v přeplněném domově i tříletým dětem jen tekutou a kašovitou stravu. A tak v době, kdy paní G. Klaudii převzala do své péče, natlačila holčička pevnou potravu za zuby a pokud člověk nedal pozor, měla jí tam dokonce přes noc. Dále Klaudia působila dojmem, jako by nevládla žádnými pocity. Výraz jejího obličeje nic neříkal, její oči a chování neodrážely ani radost, ani smutek. Klaudia neuměla ani plakat. První rok se u ní slzy vůbec neobjevily. Nereagovala ani na povětrnostní vlivy (chlad, teplo), a když upadla, nijak neprojevovala bolest. Ještě po dvou letech vůbec nereagovala na mimořádně hořkou chuť sirupu, kterou musela požívat při onemocnění slinivky břišní, a polykala ji zcela apaticky.

Pečovatelka, která přijela s dětmi z domova, dokázala popsat jen jedinou Klaudiinu dobrou vlastnost - je čistotná a to tak naprosto, že klidně můžete zapomenut dát ji na nočník - nikdy se nepočurá. Paní G. se zkusmo přesvědčila a výsledek dal ošetřovatelce za pravdu. Pak ale jednoho dne stálo dítě ustrašeně v nejvzdálenějším konci postýlky a křičelo dříve popsaným způsobem, ačkoli se dospělý teprve blížil ke dveřím. Důvod - poprvé byla postýlka mokrá. Bez dlouhého rozmýšlení vzala paní G. dítě do náručí a řekla: "To je dobře, že jsi promáčela postýlku."  Klaudia tomu jistě nerozuměla, ale snad právě teď pocítila zcela nové kladné přijetí a oporu. Paní G. ji vykoupala a uložila do čistého povlečení s tím, že teď smí postýlku kdykoli promáčet. Dotaz v někdejším domově potvrdil podezření - pomočování vymycovali bitím. Paní G. osvědčila vynikající jemný postřeh, když v tomto případě pomočování nejprve podpořila. Přibližně do čtrnácti dnů tento jev sám vymizel. Paní G. nechala dítě psychiatricky vyšetřit. Její dojem se potvrdil - dítě je slabomyslné a naprosto nevzdělatelné. "Je-li snad slabomyslné, musíš začít s výcvikem," řekla si a učila holčičku žvýkat, aby jí alespoň umožnila přijímat tuhou stravu. Každé ráno dala Klaudii mezi přední zuby jahodu a sama si vzala také. Tak mohla Klaudia mechaniku kousání i vidět. Když napodobila stisknutí zubů, snad cítila sladkou šťávu. Toto učení se zdařilo. Při dalším kroku usadily jahodu na kousek veky, pak následoval samotný chléb. Postupně dospěla Klaudia na této namáhavé cestě od jednotlivého stisku zubů k náležitému kousání. Jednoho dne během jídla někdo zazvonil. Paní G. dala dítěti do ruky kousek chleba a šla ke dveřím. Zdržela se déle než očekávala. Najednou cítí lehký dotek na noze. Klaudia tu stojí a potichu říká "ham". Tímto dětským slovem dosud paní G. provázela krmení dítěte. Klaudia řekla slovo!

Paní G. intuitivně pochopila možný význam této neočekávané události - že by existoval přece ještě zbyteček vzdělavatelnosti? Okamžitě požádala o prodloužení rekreačního pobytu dítěte na dvanáct týdnů. V následujících týdnech se Klaudia skutečně naučila ještě asi dvacet jedno až dvouslabičných slov. Jeden z těchto úspěchů byl spojen s vývojovým pokrokem, který mnozí prožívali jako zázrak. Klaudia i ostatní děti dosud jídávaly puding z plastikových talířků a když dítě dojedlo do dna, objevil se pohádkový motiv. Jednou seděla Klaudia náhodou u stolu s dospělými, a tak dostala skleněný talíř. Dlouho a důkladně ho ze všech stran prohlížela a ohmatávala, pak ho zvedla k obličeji a - uviděla skrz něj! Najednou se šibalsky zasmála. Bylo to poprvé, kdy se Klaudia smála. Poprvé měla její tvářička nějaký výraz. Jeden z dospělých tiše a pomalu zavolal "kukuk". Klaudia odvětila "uchu" a od té chvíle říkala "uchu" u všeho průhledného.

Paní G. bylo jasné, že holčička se teď již nesmí vrátit do útulku. Místo toho ji přihlásila na odborné léčení do dětského psychoterapeutického sanatoria. Za poslední tři měsíce dospěla nyní tři a třičtvrtě roku stará Klaudia svým chováním ze stavu devítiměsíčního dítěte na úroveň ročního. Zpočátku ještě např. všechno nové, co se jí dostalo do rukou, strkala do pusy - to již nyní nedělala. Zprvu, i když nejistě a s oporou ruky nebo cípu zástěry, byla schopna volné chůze, neuměla však překonat sebemenší nerovnost podlahy a nedokázala se ani spustit na všechny čtyři, aby překážku přelezla. Po dvanácti týdnech to již uměla, byť se pohybovala ještě typicky batolivě jako velmi malé dítě.

V dětském sanatoriu, kam Klaudii ve věku tři a třičtvrtě roku přijali, jí na základě diagnózy "těžké hospitalizační poškození a retardace ohrožující celkový vývoj dítěte" poskytli psychoterapeutickou, medikamentózní a ozdravně-pedagogickou léčbu. Holčička na ni reagovala velmi dobře. Po čtyřech měsících mohli o dítěti, právě čtyřletém, konstatovat, že mílovými kroky dohání vývojové zaostání. Paní G. maličkou hojně navštěvovala a na prázdniny si ji vzala k sobě. Klaudia činila výrazné pokroky. Jednoho dne např. poprvé při hře něco postavila a své dílo označila jménem města, kam se jezdilo nakupovat.

V pěti a půl letech se Klaudia definitivně vrátila k paní G. do pěstounské péče - do domova proniknutého mateřským citem i dlouholetými znalostmi a zkušenostmi v oblasti výchovy a léčebné pedagogiky. Již o dva roky později (srpen 1967) mohla být sedmiapůlletá Klaudia zapsána do normální školy! Pro svůj zpomalený tělesný vývoj nebyla mezi svými v průměru o rok mladšími spolužáky nijak nápadná. Potom bez opakování dosáhla páté třídy, ne sice s vynikajícím, přesto však naprosto uspokojivým výsledkem...

Já osobně jsem Klaudii poznal jako čilou dvanáctiletou školačku. Nejdříve se ostýchala, ale rychle roztála. Hosty brzy přijímala jako členy rodiny. Když jsem s ní dělal malé experimenty, např. pokus s propletenými prsty, nemohla se téměř nabažit. Nápadná byla její bezmezná touha po vědění. Projevila ji i v dopise, který napsala později, když jí bylo asi dvanáct a půl roku: "Proč mohou ryby dýchat? Jak vzniká záře? Jak zvířata cítí, že jsou sytá?" Kdo pozná Klaudií dnes, pokládá za nemožné, že ji jako třiapůlroční museli pro těžké hospitalizační poškození považovat za nevzdělavatelnou.

Její životní cesta by se bývala ztratila v anonymních temnotách, nebýt její pozdější pěstounky, která ze soucitu spojila osud holčičky se svým, vedla Klaudii na další životní pouti a poskytla jí přitom veškeré bohatství své mateřské lásky, odborných zkušeností a tvůrčího vcítění. Takovému výkonu by v osvícené společnosti mělo být přiznáno stejné uznání jako nejzasloužilejším umělcům, vědcům nebo politikům.

Nikdo nemůže říci, kolika takových spojení by bylo zapotřebí, aby se , podařilo včas podchytit bludné životní cesty dnešních obyvatel dětských domovů a kolik je vůbec takových lidí, kteří by nejen byli schopni, ale také sami se cítili připraveni zhostit se tohoto úkolu. Příběh Klaudie proto nikoho nezbavuje odpovědnosti za vážné nedostatky, jimiž trpí některé sociální ústavy. Je však povzbuzením pro ty, kdo se pokoušejí zachránit dítě z dětského domova."

 
Vícekrát trestaný asociál prověřen jako vhodný osvojitel

Citace z posudků státem pověřeného psychologa pro náhradní rodinnou péči:

Případ první: "Několikrát odsouzen s nepodmíněným trestem. Osobnost celkově jednodušeji uzpůsobená, nezralá, nevyrovnaná, emočně labilní. V chování patrná snaha o sebekontrolu, sebeovládání, stylizaci. Pod zátěží, vůči níž má sníženou odolnost, snadnější uvolnění pudových tlaků včetně agresivity a jejích projevů, emočně impulzivního reagování, afektů. Ve vztazích k lidem celkově nedůvěra, obavy, tenze, vnitřní neklid s rysy vztahovačnosti, podezíravosti, navenek s účelovou ochotou, starostlivostí, zodpovědností. V případě možnosti vlastního uspokojení dominuje egocentrické zaměření. Morální cítění a dodržování norem nezralé, nízké úrovně, svědomí a pocity viny nedostatečně vyvinuty. Psychopatologický obraz - osobnost simplexní, nevyzrálá, s rysy asociálními a impulsivními". Psycholog doporučuje k osvojení děvče s tím, že manželka je pro výchovu dítěte uzpůsobena příznivěji.

Případ druhý: "Osobnost se sklonem k psychické a emoční labilitě. V komunikaci a chování sdílná, otevřená, emoční doprovod méně příznivý, patrný jistý odstup až relativní chlad. Vztahově více věcná a řešící nežli prožívající a empatická, pracovitá. Výraznější sklon k emočně impulzivnímu, afektivnímu reagování, vznětlivosti (vztek, zloba) se sníženou sebekontrolou a sebeovládáním, sklon ke vztahovačnosti, ukřivděnosti. Adaptace aktivní, v projevu sebeprosazující až dominantní s neústupností, svéhlavostí. Podmínky spíše přizpůsobuje sobě než naopak. Psychopatologický obraz - neurotické projevy u osobnosti s naznačenými disharmonickými rysy." Ačkoli i manžel je hodnocen jako osobnost celkově emočně relativně labilní s dispozicí k neurotickým projevům, zhodnotil psycholog výchovné předpoklady a schopnosti u obou jako dobré úrovně.

Ihned poté, jakmile jsme oba případy objevili (oba žadatelé "prošli" s odkazem na závěry posudku i Aktivem pro náhradní rodinnou péči), informovali jsme o nich osobně i písemně vedení MPSV se žádostí, aby těmto osobám ani jiným lidem s psychopatologickým nálezem nebyly děti svěřovány. A jak to dopadlo? MPSV nijak nezasáhlo - zato jsme byli pracovníkem ministerstva Mgr. Jaroslavem Němečkem nařčeni, že se chceme zviditelňovat a opakovaně dotazováni, jak jsme se o případech dozvěděli. Pan ministr Špidla argumentoval i lidskými právy. V případě prvním k předání dítěte do předadopční péče nedošlo jen proto, že žadatel byl (naštěstí) znovu vzat do vazby. Ve druhém případě byla manželům svěřena šestiletá opožděná holčička. Budoucí osvojitelka s ní běhala po úřadech a vyšetřeních a vyjadřovala se o ní (za její přítomnosti) jako o "tom debilovi", kterého ona nebude chtít, nezlepší-li si testy inteligence. Po třech měsících jim byla holčička (naštěstí) odebrána.

Přesto se stát, který prověřil nejen tyto osoby , ale i takové pěstouny, kteří svěřené dítě utýrali k smrti (2 případy v posledních pěti letech), na úseku náhradní rodinné péče považuje za jediného kompetentního a neomylného. Kdo to pochopí?

V časopise Náhradní rodinná péče č. 1/2000 (vydává Středisko náhradní rodinné péče) byl následně otištěn následující článek pracovníka MPSV Mgr. Jaroslava Němečka s názvem "Informujme pravdivě!:

"Ve zpravodaji Fondu ohrožených dětí č. 2/99 jsou na str. 9 pod titulkem Vícekrát trestaný asociál je pro stát vhodným osvojitelem! uvedeny informace, které mohou způsobem zpracování působit na běžného čtenáře jako závažná zpráva s příchutí "senzačního maléru" státních orgánů. Ve skutečnosti je tato zpráva nepravdivá, informačně zkreslená a spolu s titulkem ji lze zařadit nanejvýše do kategorie bulvárních poplašných výkřiků amatérských žurnalistů. Připomíná to anekdoty legendárního "Rádia Jerevan", které své zprávy samo zpochybňovalo a jehož styl je pro ilustraci neserióznosti uvedeného tvrzení docela přiměřený:

 -    je pravda, že posudek, z něhož jsou vybrány hodící se citace, vypracoval psycholog, nebyl však státem pověřený, jak se uvádí, ale soukromě praktikující;
 -    je pravda, že posuzovaný byl několikrát trestán (za menší krádeže, podvody), avšak ve specifické realitě jeho etnika to automaticky nevylučuje jeho možný přiměřený vztah k dětem;
 -    je pravda, že citace z posouzení osobnosti je téměř doslovná, ovšem nebyly uvedeny citace jiné, které pro žadatele vyznívají kladněji. Navíc z pasáže o osobnosti byla vynechána věta: "Adaptace méně pružná s tenzí, výrazněji a razantněji si prosazuje své, přičemž je patrná jistá neústupnost a svévole." K tomu jsme zaznamenali názor, že tato věta se hodí též na nejmenovanou vedoucí představitelku FOD (řeklo by Rádio Jerevan);
 -    je pravda, že žadatelé "prošli" i aktivem pro náhradní rodinnou péči, avšak jejich žádost byla jednomyslně zamítnuta (dne 21. 9. 1998);
 -    je pravda, že dr. Vodičková informovala osobně (9. 9. 98) i písemně (25. 9. 98) vedení MPSV, avšak nebylo to "ihned poté", kdy byly případy "objeveny" (psycholog zpracovával posudky 25. 3. 98, resp. 7. 4. 98, k podkladům měla přístup dr. Martincová, pracovnice FOD, která zpracovala své stanovisko, o rozdílných názorech odborníků bylo diskutováno 23. 4. 98, 9. 7. 98 a 21. 9. 98, šlo tedy o legitimní a písemně doložený postup);
 -    je pravda, že MPSV nijak nezasáhlo, nikoli však proto, že by nemohlo či nechtělo, ale proto, že nemuselo (věcný postup byl adekvátní, což jistě věděla i dr. Martincová, která zastupuje odborníky ve FOD a od níž žádný písemný podnět MPSV neobdrželo). Informace MPSV o této záležitosti byly písemně doloženy.

Totožný text FOD byl uveden znovu ve zvláštním čísle Zpravodaje FOD 2/99, tentokrát pod bulvárně vyzývavějším titulkem 11x trestaný asociál je pro stát vhodným osvojitelem! Obě čísla vyšla v prosinci 1999, kdy byl právě v Senátu Parlamentu ČR projednáván návrh zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Pokud někdo o účelovosti takto předložené informace pochybuje, měl by položit otázku virtuálnímu Rádiu Jerevan třeba takto: Je pravda, že FOD se musí omluvit za to, že v citovaném článku záměrně LŽE? Odpověď může být tato: Ano, je pravda, že záměrně lže, ale to ještě neznamená, že se musí omluvit.

Ve zpravodaji FOD č. 1/99 s rovněž bulvárně hystericky zjednodušeným titulkem Za nalezení náhradní rodiny půlmilionová pokuta! se říká: "Nemůžeme pochopit, že MPSV nikdy neprojevilo zájem zhodnotit kvalitu a výsledky naší práce na úseku náhradní rodinné péče, ačkoli ji zajišťujeme s pomocí erudovaných a velmi angažovaných pracovníků." Ano, o angažovanosti je řada dokladů, avšak s erudicí zcela nekorespondují ukvapené, nedostatečně promyšlené, nereflektované výroky, nepodložená obvinění a účelové citace v četných materiálech FOD, z nichž se zdá, jako by hlavním cílem těchto "informací" bylo přesvědčit čtenáře o tom, že FOD je jediný subjekt, který to s dětmi myslí dobře, a proto očekává vaše sponzorské dary!

MPSV by zřejmě neposkytlo FOD dotace, kdyby nezhodnotilo jeho práci. A zřejmě by nebylo tak zdrženlivé vůči četným dezinformacím v písemnostech FOD, kdyby mu chtělo škodit. Koneckonců sporný kritizovaný článeček představuje pro státní sféru vlastně pozitivní zprávu: FOD ve svém "boji proti zákonu" (nebo v boji o svou pozici?) neměl dostatek právně konstruktivních a pro praxi skutečně odůvodněných argumentů, a proto se uchýlil k prezentování polopravd v naději (která se téměř vyplnila), že státní orgány buď nebudou reagovat, nebo bude jejich hlas překřičen např. na tiskových konferencích FOD (viz 30. 11. 1999: "Skandální postupy MPSV" - jaké, pěkné prosím?).

Domněnku, že FOD nebojuje proti zákonu, ale jen pod touto záminkou o svou dominantní pozici mezi všemi nestátními subjekty (velmi dobře pracují mnohé z nich!), jak se zdá potvrzuje zajímavé sousedství titulků ve zmíněném Zpravodaji 2/99: "Absurdní zákon na ochranu dětí prošel" - "Činnost FOD nový zákon neohrozí" (asi to zařídil šotek hájící barvy pravdy). Předkladatel zákona netvrdil nic jiného než to, co říká druhý titulek.
Pokud myšlenkoví vůdci FOD očekávají, že si tvorbou pokleslých titulků v reklamně vyhlížejících textech vynutí dialog, počínají si jako (neerudované) deprimované dítě, které zlobením upoutává pozornost. Ostře řečeno někdo by jim mohl doporučit, aby se podívali do vlastních řad, zda titul Psychopati se státním pověřením (zvláštní Zpravodaj 2/99) paradoxně nezíská na aktuálnosti, až nějaký zástupce početného členstva po 1. dubnu 2000 o pověření požádá.

Od seriózního Zpravodaje bychom skutečně očekávali, že projeví odvahu ke slušnosti a svým čtenářům, které má jistě v úctě, se omluví za účelovou mystifikaci, která měla posloužit jako argument proti domnělé nepřízni "státu" vůči sdružení FOD. Navrhujeme, třeba ve smyslu etiky "Rádia Jerevan", pouhou drobnou změnu v titulku: "Vícekrát trestaný asociál není pro stát vhodným osvojitelem!" (konec citátu)

K našemu dotazu, zda článek byl psán za MPSV, resp. zda vyjadřuje názor MPSV, sdělila náměstkyně ministra práce a sociálních věcí PhDr. Běla Hejná, že "jde o osobní iniciativu podepsaného autora, který byl podle zjištění MPSV informován jako odborník o postupu projednávání sporného případu v příslušném okresním městě. V článku uvedená fakta a datování jsou věcně správná - žádost o svěření dítěte byla zamítnuta 21. 9. 1998, tj. ještě před upozorněním FOD, nezávisle na něm a o vhodnosti zmíněného žadatele nebylo dále uvažováno. Z toho hlediska skutečnost neodpovídá titulkům ze Zpravodaje FOD citovaným v článku, vyznívajícím jako názor sdružení o nekompetentním přístupu státu. Literární licence autora je věcí jeho osobní volby, k níž se může sám vyjádřit. Komentáře dotýkající se činnosti MPSV vycházejí ze znalosti problému, nejde však o stanovisko ministerstva. Podle sdělení autora článku Mgr. Němečka bylo použití množného čísla v poslední větě článku písařskou chybou."

Potěšilo nás sice, že článek nevyjadřuje stanovisko MPSV, nicméně musíme konstatovat, že paní náměstkyně je zřejmě nepřesně informovaná a že přehlédla datum 9. 9. 1998, kdy i podle článku bylo vedení MPSV námi o věci informováno - k zamítnutí žádosti došlo dne 21. 9. 1998, tedy až po upozornění FOD.

Skutečnost, že žadatel byl původně aktivem k převzetí dítěte doporučen, jak bylo uvedeno v našem zpravodaji, vyplývá ze zápisu z jednání ze dne 20. 4. 1998, jehož kopii máme k dispozici a v němž se doslova uvádí:

"Členové aktivu po objasnění situace ohledně pana G., jeho záznamů v RT a celkové situace této romské rodiny souhlasí se zapsáním manželů G. do seznamu žadatelů o osvojení dítěte. PhDr. Martincová (která v době jednání nebyla přítomna - pozn. red.) dodatečně kategoricky nesouhlasí se schválením žádosti manželů G. z důvodu psychologického hodnocení žadatele. Bylo dohodnuto kontrolní psychologické vyšetření, které PhDr. Martincová provede dne 29. 4. 98."

V zápise z jednání aktivu ze dne 21. 9. 1998, o němž se článek zmiňuje, se uvádí: "Konstatuje se, že manželé G. se k osobnímu jednání v aktivu nedostavili. PhDr. Martincová předkládá výsledky svého kontrolního psychologického vyšetření žadatelů. Jednoznačně se vyjadřuje proti schválení těchto žadatelů. Pí K. informuje aktiv v tom smyslu, že pan G. opět selhal a znovu je odsouzen. Za těchto okolností aktiv jednomyslně žádost manželů G. zamítl."

Pro úplnost lze ještě uvést, že na témže aktivu byli znovu přes zamítavé stanovisko PhDr. Martincové a přes naše protesty schváleni žadatelé K., kterým posléze musela být svěřená holčička odebrána. K tomu se kupodivu článek nevyjadřuje, nicméně ani tento případ, jehož smutný konec jsme předpovídali a včas MPSV informovali, není zřejmě považován za žádný "malér" státních orgánů.

K dalším tvrzením v článku lze uvést následující:

Psycholog, který oba posudky zpracovával, byl sice soukromě praktikující, avšak státní orgán s ním měl uzavřenu smlouvu na vyšetřování žadatelů o svěření dítěte - pověření tedy vyplývá z této smlouvy. Dotace MPSV našemu sdružení se nikdy netýkaly zprostředkování náhradní rodinné péče, nýbrž pouze dětských poukazů na poradensko-relaxační pobyty náhradních rodin. Na našich tiskových konferencích nemohl být hlas MPSV nikdy překřičen, protože přes včasné pozvání se na ně nikdy žádný zástupce MPSV nedostavil. FOD rozhodně neusiluje o dominantní pozici mezi nestátními subjekty - neangažujeme se aktivně v žádných střešních organizacích, a pokud nás některý nestátní subjekt požádá o pomoc, snažíme se mu vyhovět, a ne ho poškodit. Ostatně i Středisku náhradní rodinné péče jsme před časem poskytli bezúročnou půjčku a pomáhali jsme mu s distribucí nultého čísla předmětného časopisu. Zajímavé sousedství titulků v našem zpravodaji nezařídil šotek hájící barvy pravdy, ale poslanci, kteří na základě nejen našich připomínek a protestů předložený návrh zčásti pozměnili. Pokud jde o silná slova a urážky na adresu FOD a jeho zástupců, každý si jistě o úrovni autora udělá obrázek sám. Mrazí nás ale při pomyšlení, že tento člověk rozhoduje nebo spolurozhoduje na MPSV o dětech.

Na článek Mgr. Němečka reagovala i soudní znalkyně z oboru psychologie a ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Rychnově n. Kněžnou PhDr. Nora Martincová, naše členka a externí spolupracovnice, která byla v článku rovněž zmíněna. Ve své reakci, uveřejněné v časopisu Náhradní rodinná péče č. 2/2000, dr. Martincová mj. uvedla:

"Vážení kolegové, byla jsem velice překvapena článkem v 1. čísle letošního ročníku vašeho časopisu, ve kterém se opakovaně vyskytuje mé jméno v článku podepsaném Jaroslavem Němečkem v souvislostech, které nerespektují objektivní skutečnosti, a navíc jsou podávány velmi urážlivým způsobem. Nebudu volit stejný tón, ráda bych však uvedla na pravou míru řadu zkreslených informací.

Takže: nejsem a nikdy jsem nebyla pracovnicí FOD, jsem pouze řadovou členkou a především spolupracující soudní znalkyní v oboru psychologie. Jsem ředitelkou pedagogicko-psychologické poradny na našem okrese a v roce 1998 jsem byla členkou aktivu NRP. K informacím o tom, že aktivem NRP, konaným dne 20. 4. 1998, byli doporučeni uchazeči se závažným psychopatologickým nálezem, jsem se jednoznačně vyjádřila okamžitě, jakmile jsem se o výsledku dozvěděla, tj. 23. 4. 1998. Tato skutečnost je i součástí zápisu z jednání aktivu, který měl jistě pan Němeček k dispozici.

Cituji: "Omluvena PhDr. N. Martincová, dodatečně se dne 23. 4. 1998 vyjádří k žádostem o NRP. Na str. 2 zápisu: PhDr. N. Martincová dodatečně kategoricky nesouhlasí se schválením manželů K. z důvodů psychologického hodnocení paní K. a se schválením žádosti manželů G. z důvodů psychologického hodnocení žadatele."

V obou případech bylo dohodnuto psychologické vyšetření, realizované mnou v případě manželů G.  29. 4. 1998 a v případě manželů K. 21. 5. 1998. Závěry tohoto vyšetření jsem prezentovala aktivu NRP písemně, byly v podstatě shodné se závěry vyšetření psychologa, který sice má soukromou praxi, je však dlouhodobě okresním úřadem pověřený k vyšetřování žadatelů o NRP a je také vedoucím aktivu, což je v rozporu s tvrzením p. Němečka.

Osobnost p. G.  se mi jeví jako velmi riziková z hlediska výkonu NRP. Nejenže se jedná o osobnost simplexní, nevyzrálou a emočně labilní, ale především o osobnost s výrazně asociálními rysy, které se projevují mj. opakovanou trestnou činností. Možné ohrožení dítěte spatřuji však především v dalších osobnostních charakteristikách žadatele, především ve zvýšené agresivitě ve struktuře osobnosti, včetně sklonu ke zkratovým reakcím a městnání afektů, které pak mohou propuknout zcela nekontrolovatelně a ohrožovat okolí. Stejně tak v případě paní K. jsem písemně vyjádřila, že schizoidní osobnost se sníženou schopností empatie, egocentrická a citově chladná, se sklonem k impulzivním reakcím, paranoidními tendencemi a sníženou sebekontrolou není vhodná pro výkon NRP. Dne 8. 7. 1998 se žádný aktiv, jak uvedl p. Němeček, nekonal. Na aktivu z 21. 9. 1998 byla žádost manželů G. zamítnuta především proto, že pan G. již byl znovu ve výkonu trestu. Předseda aktivu přesto doporučoval svěřit dítě paní G., která se však naštěstí na předvolání nedostavila. Proto aktiv jednomyslně žádost manželů G. zamítl.

V případě paní K. jsem jenom já hlasovala proti. Psycholog, PhDr. K., který vyšetřením zjistil obdobné závěry jako já, byl od počátku přesvědčen, že přes psychopatologický nález je možno paní K. doporučit. Pan Němeček píše, že MPSV neobdrželo ode mne žádný písemný podklad. Jednak jsem písemně vyjádřila své jednoznačné názory na tuto kauzu okresnímu úřadu, jednak jsem se zúčastnila osobního jednání JUDr. Vodičkové s panem ministrem Špidlou. Zde jsem právě na základě tohoto případu žádala, aby MPSV stanovilo jednoznačně a závazně, že uchazeči o NRP nebudou mít psychopatologický nález. Pan ministr vyjádřil svůj názor, že by to představovalo zásah do práv uchazeče o NRP. Nepřesvědčily jsme ho o našem názoru, že v tomto případě je střet práv dítěte, které může být ohroženo nejen psychicky, ale i na životě, a střet zájmů dospělého řešen na úkor dítěte.

Vzhledem k tomu, že by moje další práce v aktivu NRP nebyla v souladu s mým přesvědčením, že je nutné hledat pro dítě opravdu vhodné rodiče, písemně jsem tuto skutečnost okresnímu úřadu oznámila. Proto se mne velmi dotklo podezření Mgr. Němečka, že zveřejnění této kauzy ve Zpravodaji je záměrnou lží, která má FOD přinést finanční zisk. JUDr. Vodičková, která byla mnou informována až poté, co se mi nepodařilo přesvědčit další tři členy aktivu o nutnosti zamítnout žádost uchazečů s psychopatologickým nálezem, vyjádřila své stanovisko ministerstvu a jmenovitě p. Němečkovi ještě dříve, než se ke zveřejnění této kauzy ve Zpravodaji rozhodla."

 
Náhradní rodinné péče se týkají i následující případy, umístěné v sekcích Týrané děti a Klokánek

"Oni chtěli, abysme umřeli",  "Vlčí" dětí, "Raději jste mě měli zabít", Anetka, Dítě jako ping-pong,  "Budeme se učit pořád, pořád a pořád", Šance pro Petra, Marian, Z "klokaní tety" maminkou, O kroměřížském Klokánku a některé příběhy z cyklu O dětech z "klokaní kapsy".