Už půl roku existuje v Kroměříži Klokánek FOD. Teta a strejda - oba zaměstnanci FOD - tu pečují o čtyři
až šest dětí ve svém krásném rodinném domku se zahradou. Za tu dobu jím prošlo již 13 dětí. Některé byly přijaty na
žádost matky, jiné na předběžné opatření soudu. Všechny ale mají jedno společné - potřebují láskyplné a bezpečné
náhradní rodinné prostředí. A toho se jim v kroměřížském Klokánku dostává v plné míře. Důležitost projektu Klokánek
jsem si plně uvědomila až v době, kdy začaly přicházet první děti. Nebýt bezpečné "klokaní kapsy", většinou by skončily
v neosobních ústavech, nešťastné, s následky citové deprivace.
Z pohledu speciální pedagožky, ale také matky dvou dětí bych se ráda podělila o některé postřehy z našeho Klokánku.
Často tam chodím jen tak na návštěvu, podívat se, jak se dětem daří. Je krásné pozorovat, jak se vytvářejí hezké vztahy
dětí k tetě a strejdovi i mezi dětmi navzájem. Máte pocit, jako by byly opravdovými sourozenci. Teta a strejda pečují o
děti skutečně jako o vlastní, trpělivě rozvíjejí osobnost každého dítěte a děti jim jejich lásku vracejí. Dvouletá
Terezka mi vždy se šťastným úsměvem prozrazovala: "To je moje teta Ajenka a můj stlejda Jilka" a tiskla se k nim.
Jednou jsem při odchodu strejdovi nabídla, že ho svezu autem ke škole, kam šel pro dvě školní děti. Terezka se mě
ptala, kam strejdu beru. Zažertovala jsem, že si ho jen půjčím. A Terezka na to: "Ale musíš ho vlátit !"
Když přišla do Klokánku pětiletá Olinka, první dny hodně tesknila po mamince. Maminku měla velmi ráda. Ta ji k nám
umístila na dobu, než si sežene bydlení - s Olinkou předtím přespávala i na nádraží. A najednou teta slyšela, jak dva
bráškové, kteří jsou v Klokánku prakticky od jeho otevření, holčičku utěšují: "Nebreč Olinko, my jsme tu taky bez mámy,
ale oni nás mají rádi jako vlastní, uvidíš, že se ti tu bude líbit." A opravdu. Olinka si za pár dní zvykla a byla
stejně veselá jako Terezka, se kterou si pak ráda hrála.
Jednou jsem s sebou přinesla čtyři balíčky žvýkaček, poněvadž tu byly čtyři děti. Otevřít mi přišla teta s Terezkou a
dvouletým Ondráškem. Ostatní dvě děti byly ve škole. Dala jsem Terezce a Ondráškovi všechny žvýkačky. Holčička hned dva
balíčky dala tetě se slovy: "Tyhle schováme pro Dana a Jakuba."
Teta i strejda vedou děti k lásce a ke slušnému chování a vhodně propojují vztahy mezi nimi, aby se v rodině všichni
cítili dobře. Po čase je vidět, že i děti, které přišly z velice problémového prostředí a dokázaly být na druhé velmi
zlé, intenzivně vnímají chod fungující rodiny, pocit bezpečí a citově vřelého prostředí, kde mnohdy poprvé zažijí
blahodárnost pochopení a pozitivních kontaktů. Postupně začínají zdravit, děkovat a k sobě i k tetě a strejdovi se
pěkně chovat. Učí se, že každý se musí přičinit, aby bylo doma dobře. A v Klokánku dobře je, teplo domova je tady
opravdu cítit a šťastné oči dětí jsou toho důkazem.
Dnes už je Olinka u své maminky, stejně jako Terezka - ta dostala novou maminku a tatínka právě na Prvního máje. Trochu
jsme se báli, jak bude na změnu reagovat, protože tetu i strejdu měla velmi ráda. Proto ji budoucí osvojitelé
několikrát v Klokánku navštívili. Když si ji pak vzali na víkend domů, Terezka je sama začala spontánně oslovovat jako
rodiče a těšila se k nim. Nakonec si poplakala jen teta, která raději nechala předání holčičky na strejdovi. I ona je
ale moc ráda, že holčička získala tak výborné rodiče. Terezka si s tetou i strejdou ráda telefonuje a nadšeně jim
vypráví své nové zážitky.
Chtěla bych popřát všem dětem dobrou fungující rodinu a těm, které ji postrádají, místo ústavu bezpečnou "klokaní
kapsu", kde se mohou v lásce rozvíjet, než se vrátí domů nebo než najdou trvalou náhradní rodinu. Je na nás dospělých,
abychom ochránili právo dětí na šťastný život.
