Nad krutostí mikulášské nadílky, kterou sedmileté Laděnce připravil orgán sociálně-právní ochrany dětí Prahy 9, se
tají dech, a těm, co toho byli svědky, se dělalo nevolno. Právě na Mikuláše, půl hodiny před začátkem nadílky, na
kterou se holčička tolik těšila, ji sociální pracovnice spolu se soudním vykonavatelem a s vyžádanou asistencí policie
odvezla z Klokánku v Praze 8 (rodinné zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) do ústavní péče.
Průsvitnou vyhublou holčičku s čerstvou popáleninou na ručičce (kterou si údajně způsobila sama) jsme přijali na žádost
sociální pracovnice z Prahy 9 pro podezření z týrání. Rozum zůstává stát nad tím, že tatáž pracovnice si pro ni po
měsíci přišla s vykonatelným soudním rozhodnutím o ústavní výchově - přestože Laděnce se u nás moc líbilo, přestože se
skamarádila s ostatními "našimi" dětmi i se spolužáky ve škole a zamilovala si obě tety, které o ni střídavě po týdnu
ve dne v noci pečovaly. Možná poprvé v životě zažila vlídné zacházení v citově vřelém prostředí, bez bití a křiku,
dostatek jídla, hraček a krátký pocit bezpečí.
Nic nepomohl její pláč, že chce zůstat v Klokánku, nic nepomohlo, že se jako klíště držela své tety a odmítla jít i ke
své matce.
Nic nepomohly ani naše prosby, aby "úřední osoby" u nás holčičku nechaly aspoň do zítřka. Laděnka se na Mikuláše moc
těšila. Celé dopoledne zdobila se svou tetou piškoty a byla zvědavá, jak budou ostatním chutnat. Sociální pracovnice
ale zamávala vykonatelným rozhodnutím a trvala na výkonu úřední moci.
A tak plačící Laděnku odvedli. Nezkazili Mikuláše jenom jí, ale i ostatním dětem a tetám, které oněměly zděšením. Ticho
přerušil až ustrašený hlásek čtyřletého chlapce: "Laděnku odnesli čerti."
Pět dnů před odebráním se Laděnka naší psycholožce svěřila, že doma to bylo strašné. Táta mlátil mámu i ji. Bála se ho,
často po nich házel nádobí, mlátil je obě pěstí nebo železnou dlouhou lžící na boty, i do obličeje. Fetoval. Když měl
co, byl klidnější. Máma často volala policii, pořád se hádali. Holčička dále říkala, že někdy měla hlad i několik dní.
Pila vodu, aby ho zahnala. Do školy neměla svačinu a nechodila na obědy. Doma se jí líbilo jen to, že byla s maminkou.
Chtěla by být s ní.
V Klokánku se jí líbí nejvíc ze všeho. Má tu kamarádky, předtím žádné neměla. Maminka sem za ní může chodit každý den.
Táta jí sprostě nadával, nikdy ji nepochválil, ani když mu řekla, že je nejlepší ze třídy ve čtení. Často měla ošklivé
sny, když byl táta hnusný, a nemohla usnout. Bráška už to odkoukal od něj a taky ji mlátil. Asi myslel, že se to dělá.
V testu tří přání uvedla: aby táta nemlátil mámu, aby nefetoval a aby měla baráček, kde by byla s mámou a bráchou.
Kresba lidské postavy vykazovala výrazné patologické znaky. Holčička nakreslila jen obrovské hlavy bez těl - vyjadřuje
to únik ze života, z reality, plachost, odtažitost, intenzivní úzkost, pocity viny, bezmocnost. Obdobně vyzněly i další
projektivní testy.
Podle závěru psychologického vyšetření se jedná o dívenku s vysoce traumatickými prožitky chronických rodičovských
konfliktů a domácího násilí, kterými je silně neuroticky i anxiozně poznamenána. Snaha o přežití a trvalé nenaplněné
potřeby bezpečí, přijetí, jistoty a bezpodmínečné lásky u ní vedly až k sebepopírání a pocitům méněcennosti. Nyní si
vytvořila silné náhradní vazby za chybějící rodinné vztahy k tetám v Klokánku. Pokud by došlo opět k vytržení z již
známého a oblíbeného prostředí, kde je velmi spokojena, mohlo by hrozit rozvinutí posttraumatického šoku, příp.
psychického onemocnění. Silná vazba na matku je naplňována jejími denními návštěvami. Matka bydlí poblíž a denně za
dcerou dochází. To by při změně zařízení s ohledem na špatnou ekonomickou situaci rodiny nebylo možné. Psycholožka
doporučovala přeřadit do Klokánku z celotýdenní školky i jejího bratra a ponechat obě děti v tomto zařízení, kde u
Laděnky postupně dochází ke zlepšení psychického stavu.
Bez ohledu na tyto závěry a vztah Laděnky k matce odvezli holčičku do dětského domova, který je hromadnou dopravou
téměř nedostupný.
Podle novely zákona o rodině (§ 46) účinné od 1. 7. 2002 může soud namísto do ústavní výchovy svěřit dítě do zařízení
pro děti vyžadující okamžitou pomoc a poskytuje-li toto zařízení rodinnou péči, má přednost před ústavem. Naše Klokánky
mají pověření MPSV jako tato zařízení a péče je tu založena na principech rodinné výchovy. Mnohé soudy nám děti svěřují
nejen na základě předběžného opatření, ale i na základě rozsudku. Je neuvěřitelné, že jiné státní orgány povolané
chránit děti je odtud násilně odebírají do ústavní výchovy, dokonce za účasti uniformovaných policistů. V jednom
případě se tak stalo přesto, že tím došlo k rozdělení sourozenců podle věku do různých ústavů, u další skupiny pěti
sourozenců to nyní reálně hrozí.
V zemích EU neexistuje, aby děti do deseti let byly umisťovány do ústavu. Zato se tam běžně pracuje s termíny
"systémové týrání" a "syndrom vyhoření". U nás se o tom cudně mlčí. A tak se ptáme, zda se najde ústřední státní orgán,
který zajistí, aby se u nás s dětmi nezacházelo jako s balíky, které lze libovolně a násilně posunovat z místa na místo
bez ohledu na jejich přání a citová traumata, která tím utrpí.
