K příspěvku "S hrůzou do školy" přidávám stejnou zkušenost, jen konec je úplně jiný. Paní učitelka v jedné ZŠ v Podkrkonoší učí jako důchodkyně 1. třídu. Koncem října žádalo několik rodičů o pomoc naši pedagogicko-psychologickou poradnu, protože děti se bojí do školy. U osmi dětí, s nimiž jsem se jako psycholog setkal, jsem zjistil neurotické projevy a počínající školní fobii ze strachu a hrůzy, aby něco nezapomněly nebo neudělaly pro školu špatně. Protože jinak by je paní učitelka postavila před tabuli na tzv. výstavku hlupáků a před celou třídou by říkala, že tohle jsou ti největší hlupáci. Dětem říká paní učitelka číslem. Pětkou a čtyřkou známkuje i za pohybové neobratnosti. Kdo se hlásí na WC a jde moc rychle, musí se vrátit a jít pomalu. Kdo řekne, že chce čůrat, dostane lepáka, stejně jako za jiné chyby. Klid zjednává paní učitelka ne ťukáním, ale práskáním pravítkem do stolu. Kdo se rány lekne a udělá křivou čáru, dostane lepáka. Tužky musí být ostře ořezané a nesmí se nic zapomenout, a tak se děti stále ujišťují a jsou v neustálém stresu, zda mají všechno v pořádku. Všech osm svorně uvedlo, že největší hrůzu měly z "výstavky hlupáků". Pochopitelně že toto sociální ponížení bylo nejhorším trestem a pro některé bude traumatem pro celý další život. Znova a znova se děti ptaly rodičů, jestli nejsou hlupáci a jestli je rodiče mají rádi. Neurotické a fobické projevy rostly. Když se rodiče chtěli s učitelkou domluvit, vykázala je ze třídy. Poslal jsem proto rodiče za ředitelem školy a na jejich přání jsem se schůzky s ním zúčastnil. Paní učitelka byla v té době nemocná. Pan ředitel nejprve asi dvacet minut mluvil všeobecně o problémech školství a pak o tom, že paní učitelka musí dostat šanci. Návrh na změnu učitelky pan ředitel striktně odmítl a vyžádal si druhou schůzku, na kterou byli pozváni všichni rodiče. V tajném hlasování se většina vyslovila pro výměnu učitelky, ale asi deset rodičů změnu nechtělo. Byli velmi rozzlobeni na ty ostatní i na mě, protože jsem výměnu učitelky podporoval. Zatím suplovala družinářka a všechny problémy dětí byly pryč. Ale po ukončení neschopnosti se "polepšená" paní učitelka opět postavila před třídu a učí dosud. Rodiče, kteří mohli, přeřadili děti do jiné školy. Před jednáním školní inspekce jsem byl z poradny propuštěn, neboť jsem nepostupoval jako loajální státní zaměstnanec. Zanedlouho za mnou přišla náhodně matka se synem a spontánně si vzpomněla na to, jak ji tatáž paní učitelka postavila před třídu a řekla, že je nejzlobivější holka z celé třídy. Ještě nyní se ponížením třese a někdy se rozpláče, když si na to vzpomene. Každý má povinnost chránit děti před tělesným a psychickým utrpením, jen někteří státní úředníci mají povinnost chránit především sami sebe a židli, na které sedí...
(PS: V případě otištění moje jméno raději neuvádějte, nechci, aby to vypadalo, že si "hojím rány".) J. B.
