Vážení přátelé,
občas se mi dostane do rukou FOD zpravodaj, o Vaší práci se dovídám i z médií. A vždycky si pak připomínám, jaké štěstí má naše rodina a náš nejmladší syn, že jsme se nikdy nesetkali s „úředním šimlem“, ale právě naopak.
Chlapce, který je mulat (biologický otec černoch), jsme převzali do pěstounské péče, když mu byly 2 roky. Do naší rodiny se dostal víceméně náhodou – dcera praktikovala v DD a tam to rozkošné, ale nesmírně smutné a nekomunikativní dítě objevila. Začala se mu více věnovat a naše rodina si ho doslova zamilovala. Úřady byly tehdy velice vstřícné a sociální pracovnice projevily maximální snahu, aby se dítě co nejdříve dostalo do rodiny. Podotýkám, že biologičtí rodiče nebyli zbaveni rodičovských práv, ale nikdy o chlapce neprojevili zájem – biologická matka ho „odložila“ hned v porodnici a otec se vrátil do své daleké vlasti. Později sociální pracovnice sama navrhla i zařídili, že soud ve velmi krátké době rozhodl, že dítě bude mít naše (tj. pěstounů) příjmení. Stejně tak bez průtahů soud zařídil, že chlapec obdržel cestovní pas.
Chlapec se v rodinné péči začal zdárně vyvíjet, ve škole pak výborně prospíval. Manžel bohužel záhy zemřel, zůstala jsem na synovu výchovu sama, ale podařilo se mi vychovat z něho hodnotného člověka. Neříkám, že to vždy byly „procházka růžovým sadem“, ale posuďte sami: syn úspěšně odmaturoval v oboru management dopravy, absolvoval další studia a dnes ho zdobí dva tituly v oboru komerčního práva a veřejné správy. Již během studia si přivydělával v bankovním sektoru a patrně i díky této praxi ihned po posledním absolutoriu získal místo na ústředí významné státní instituce. K jeho koníčkům patří železnice (dědictví po manželovi...), cestování a horská i vodní turistika, práce s dětmi. Od dětství jezdil na cestování a horská i vodní turistika, práce s dětmi. Od dětství jezdil na dětský tábor, kde později začal působit jako vedoucí a této aktivitě se věnuje dodnes. Má spoustu přátel, vždycky byl oblíbený společník. Vyrostl z něho velice pohledný a inteligentní muž. Je samostatný, komunikativní, má organizační schopnosti, dovede prosazovat své názory a já vím, že se nemusím obávat o jeho budoucnost.
Tyto řádky píši v přesvědčení, že náš případ není ojedinělý a přála bych ostatním rodinám, které se rozhodly pro adopci nebo pěstounskou péči, aby prožívaly stejné radost a spokojenost jako já. A pro ty, kteří dosud váhají, jestli věnovat svou lásku a péči „cizímu“ dítěti a zvažují případná rizika či potíže, ať jsou tyto řádky povzbuzením.
Jana Nováková
"Milá paní Tomková,
tak tohle je náš Matýsek. Je moc krásný, viďte. Hezčí a hodnější miminko asi neexistuje. Za ty tři týdny udělal takový pokrok, že se už vyrovná dětem stejně starým. Když jsme ho přivezli, byl na úrovni ani ne tříměsíčního dítěte. Brzy už bude sedět a má dva zuby. Ještě jednou Vám chci poděkovat, že jste nám tolik pomohla. Bez Vaší pomoci by nebylo v naší rodině tolik štěstí."
Anna Bednářová, Lázně Bělohrad
"Milá paní Tomková, vážený FOD,
tak tohle je náš Matěj, Matějíček, Mates, Matýsek, Matoušek, no prostě naše sluníčko, když mu byl jeden rok. Jak si na oslavy všeho druhu nepotrpíme, tak tentokrát to bylo velkolepé. Přála bych všem dětem, aby byly tak moc milovány jako on. I já bych Vám chtěla ještě jednou poděkovat za Vaši dobrou a prospěšnou práci a hlavně za našeho Matýska, kterého máme jen díky Vám. Je to krásné, hodné, milé a vděčné děťátko, všichni ho moc milujeme. Jen škoda toho půl roku, co musel být zbytečně v KÚ. Snažíme se mu teď všechno vynahradit. Každý den nás překvapí něčím novým, což všichni velmi obdivujeme, snad ještě více, než jsme obdivovali u vlastních dětí. Již to není to netečné půlroční miminko, které se uspávalo vrtěním hlavičky ze strany na stranu a které si umělo hrát jen se svými ručičkami. Je to naše malé (skoro dvanáctikilové) štěstíčko. Hrozně bych chtěla, aby takové štěstí a radost potkalo co nejvíce rodičů, kteří mají o opuštěné děti zájem. A nejsou to jen bezdětní manželé, kdo by chtěl pomoci. V politice se udělalo pro tyto děti tak málo pozitivního. Je to jen samé dohadování, osočování, svalování neúspěchů na ty předchozí, prostě odvádění pozornosti od vlastní neschopnosti. Lítost a soucit s těmito malými a potřebnými má snad každý, kromě našich zákonodárců a vlády. Novela zákona o rodině je naprosto nepochopitelná pro člověka, který není bezcitný a lhostejný k osudu jiných. Cožpak existuje něco lepšího a prospěšnějšího pro opuštěné dítě, než když se dostane co nejrychleji do nové rodiny? Proč neustále upřesňovat a brát ohledy na pokrevní rodiče? Proč soudy pracují tak pomalu? Takových proč by ještě bylo …Končím s přáním: Ať je pro všechny "Matýsky na světě hodně lásky a hodných rodičů a pro FOD ne omezování, ale rozšiřování pravomocí v jeho záslužné práci. Zdraví a za celou rodinu děkuje"
Helena Blímová, babička, Lázně Bělohrad
"...dovolujeme si Vám napsat o naší dcerce Janičce, kterou jsme získali díky Vašemu přispění z DD Most. Koncem
tohoto měsíce jí budou dva roky. Je živá, veselá a během svého pobytu u nás se naučila plno nových slovíček.
Zdůrazňovali nám její velkou mentální zaostalost, ale je to holka chytrá a velice dobře se učí. Ještě jednou
díky."
manželé Formánkovi, Praha
"...s radostí Vám sdělujeme, že s Vaší pomocí byla z našeho zařízení umístěna do pěstounské péče Margita B., nar.
1995. Přijata k nám byla dne 20.2.1997 z KÚ Ostrava a na základě rozhodnutí o předpěstounské péči byla propuštěna dne
30.10.1997 do nové rodiny manželů B., bytem ... Zasíláme Vám fotografii Margitky a ještě jednou děkujeme za
spolupráci."
Za LILA domov pro postižené děti Otnice
Ludmila Pšenáková, ředitelka
Zakrátko přišel dopis i od nových rodičů Margitky:
"...posíláme Vám fotku naší milované Margitky. Je to moc roztomilá a hodná holčička, máme ji rádi. Začíná pěkně mluvit, jsme s ní velice spokojeni."
"Vánoční přání se dětem splnilo
Když vychovatelé i děti v Dětském domově Mariánské Lázně poodkryli jednu ze šupinek velké ryby, kterou děti vytvořily před Vánocemi a kde si každý mohl napsat své přání, ani se moc nedivili. Oba sourozenci si přáli, a také to namalovali, domeček, rodiče, psa. To však nikdo netušil, že jejich přání bude vyplněno, a to velmi brzy. Již záhy, na počátku roku 2000, se nám a dětem ozvali budoucí rodiče, kteří si na základě nabídky Fondu ohrožených dětí na první pohled děti (podle fotografie) zamilovali a projevili zájem se s nimi stýkat. Větší Láďa se takřka denně při příchodu ze školy dotazoval sociální pracovnice domova: "Teto, tak co máma? Bude nějaká?" Snažili jsme se ho upokojit, že určitě ano, aby byl hodný a trpělivý. Jeho trpělivost se vyplatila. Po prvních osobních kontaktech s rodinou - s rodiči i sourozenci - bylo rozhodnuto. "Teto, teto, my už máme rodiče." To jsme od dětí slýchávali stále častěji. Rodiče děti skutečně s láskou přijali. V měsíci dubnu již s nimi odjížděli do Liberce, kde na ně čekala rodina, domeček i pes. A také noví spolužáci ve škole i ve školce a samozřejmě i nové paní učitelky. Vše potřebné bylo do dvou měsíců vyřízeno, takže dvě dětské dušičky jsou uspokojeny. Naše zařízení je s rodinou i nadále v kontaktu. I když není vše tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, jsme si jisti, že dobrá věc se podařila. Navíc máme teď další radost, protože třetí bráška z Dětského domova v Chebu do této rodiny pravděpodobně ještě přibude, ke spokojenosti Davida a Ládi. Poděkování patří především FOD za velkou pomoc při hledání budoucích rodičů. Nicméně stejné poděkování a úctu je potřeba vyjádřit rodičům, kteří se těchto opuštěných dětí ujali, protože být od nejútlejšího věku bez rodičů bychom si jistě žádný nepřál."
Dětský domov Mariánské Lázně
"Milá paní Tomková,
posílám fotku Michala. Máme z něho opravdu velkou radost, je hodný, šikovný a i ve škole mu to jde, asi bude mít zase samé jedničky. A to má v papírech, že jeho inteligence je v pásmu debility a že se mu doporučuje zvláštní škola."
manželé R.
"Milá paní Tomková,
plním slib a posílám fotky naší překrásné dcerušky. Kayla je ohromně šikovná, odvážná, moc zvědavá a hodná holčička, zdravá a veselá. Bude jí teď jedenáct měsíců, má už čtyři zoubky, kučeraví se jí vlásky, je velice aktivní a pohyblivá. Sezení a lezení ji už nebaví, chce jenom stát, počítám, že za pár týdnů už bude chodit. Hlasitě se směje, brouká si a při jízdě v kočárku si zpívá. Je většinou moc hodná, pláče málokdy, v noci klidně spinká a ráno se budí pravidelně v půl osmé. Taky krásně jí a miluje koupání. Měli jsme neuvěřitelné štěstí a uvědomujeme si to stále, vlastně při každém pohledu na ni. I na Vás často vzpomeneme, vždyť u Vás začala celá naše anabáze. Ještě jednou Vám děkujeme za pomoc, za morální a psychickou podporu, za povzbuzení v okamžicích, kdy jsme neviděli ani jiskřičku naděje. A: vydržte dál. Srdečně Vás zdraví"
Markéta Barkerová
"Vážená paní Tomková,
zdravím Vás srdečně z Líšnice. Už to bude rok, co jsme dostali dvojčata. Přišlo s nimi mnoho radostí, ale i starostí. Děvčata za ten rok udělala velký pokrok. Když jsme si je přivezli, neuměly mluvit ani chodit, řekly jen tři slova - papu, pít, teta. Teď mluví, že mi z nich jde hlava kolem a běhají tak, že jim kolikrát nestačím. Máme z nich velkou radost, a já jsem moc ráda, že synové je tak dobře přijali. Jsou to naše sluníčka. Ještě jednou díky i za Helenku a Pavlínku."
Iva Kaplanová s rodinou
"Srdečně Vám zdravíme a ještě jednou děkujeme za to, že jsme se Vaším prostřednictvím seznámili s Jeníčkem. Pěkně
si zvyká a máme z něho opravdu velkou radost. Jeho příchod do rodiny byl velkým požehnáním pro nás, i pro naše děvčata,
která ho vzala mezi sebe naprosto samozřejmě. I Jeník je přijímá velmi dobře a každý den je vyhlíží, kdy už se vrátí ze
školy.
Teprve teď si člověk nejvíce uvědomí, jak moc tyto děti touží po lásce a po tom, aby k někomu patřily. Až když přijde mezi ně a uvidí ty jejich pohledy a natažené ruce, pak by si je nejradši odvezl všechny. Zjistí, že není rozdílu mezi dětmi světlými a tmavými. Jsou úplně stejné. Člověk s nimi zažije stejnou radost. Jen ty tmavší jsou trochu v nevýhodě, a tak možná potřebují ještě víc té lásky i více pochopení. Mrzí nás, že si to ještě spousta lidí neuvědomuje a hlavně ti na vyšších místech. Copak není naší povinností tyto děti chránit, copak netrpí už jen tím, že nemohou vyrůstat v normální rodině ?"
rodina Špačkova z Vlčkovic
"...Před deseti lety jsem si přivezla ze Slovenska půlročního Michala. Z kojeneckého ústavu uměl jen ležet a čekat,
až na něj přijde řada. I celý "pročůraný" nikdy nezačal brečet. Asi za dva měsíce ale brečel, kdykoliv jsem poodešla a
on mě neviděl. Pochopil, že jsem "jeho" a už se mě nechtěl vzdát. A on byl náš - můj, babičky, dědy i prababičky. Naše
zlatíčko, zlobidýlko a "nenáček", když měl na vše jen "ne". Dnes je to šikovný kluk, moc príma, hezky hraje na kytaru,
na varhany a trochu na flétnu. Jsem šťastná, že ho mám."
Zdeňka Tesařová, Praha
"...Linda k nám přišla Vaším prostřednictvím ve věku osmnácti měsíců. Od počátku byla velmi problémové dítě.
Nejedla, nepila, dalo by se říci - skoro neexistovala. Úmyslně si ubližovala, počůrávala se, nekomunikovala. Dnes,
téměř po třech letech - s diagnózou autismu - je skvělá. Navštěvuje speciální školku, sama se nají, napije, nepomočuje
se, pěkně pracuje - i když se při tom vzteká. Komunikace se rovněž zlepšuje, na spoustu věcí reaguje. Jezdí s námi bez
problémů na hory, na dovolenou. Všichni ji máme moc rádi a všechno zlé je zapomenuto."
manželé Březovských
"...zasílám Vám fotografie našeho Marcelka. Nebýt FOD, nikdy by se k nám nedostal. Vždy jsme nad přijetím romského
dítěte váhali, báli jsme se. Teprve když jsme Marcelka osobně poznali na dovolené v Moninci, pořádané FOD, okamžitě se
nám zalíbil a nejraději bychom si ho hned odvezli. Měli jsme však byt 1 + 1 v Praze a OPD nám již další dítě nechtělo
svěřit. Teprve potom, co jsme získali příslib bydlení od FOD, jsme si Marcelka přivezli domů. Bylo mu čtyři a půl roku.
Od té doby udělal velké pokroky. Máme z něho radost a doufáme, že on z nás také."
manželé Hesovi, Košťany
"…Romští chlapci Dalibor a Jan k nám poprvé z Dětského domova v Ústí n. Labem přijeli 13. 11. 1998. Opakovalo se
několik společných víkendů a za měsíc jsme si je odváželi "na furt" - jak kluci říkali. Devítiletý Honzík byl tehdy
zamlklý a neurotický pesimista, neustále "dělal obličeje" a na všechny naše plány a návrhy říkal, že "stejně všechno
špatně dopadne". Osmiletý Daliborek naopak od první návštěvy u nás stokrát denně volal "mami, maminko" a zkoušel jaksi
technicky, jestli se na to opravdu něco ozve, jestli to "funguje". Oba kluci svou vlastní matku nikdy neviděli,
opustila je už v porodnici, a vyrůstali pouze v ústavech. Oba se při příchodu k nám ještě ve dne i v noci počurávali -
to mohu označit za největší problém prvního roku našeho společného života. Dnes je to v pořádku. Za první rok u nás
kluci velmi rychle vyrostli - každý asi o 12 cm. Při návštěvě v dětském domově je nemohli poznat - přerostli všechny
své staré kamarády. U nás doma na Honzíka a Daliborka čekali čtyři starší sourozenci - tři dospělí bratři a
dvanáctiletá sestra.
Přejeme mnoho úspěchů ve Vaší hezké práci."
manželé Janečkovi
"...zasílám Vám fotografie. Vybíraly jsme je společně s Maruškou a pěkně jsme si zavzpomínaly. O Marušce jsem se
dozvěděla prostřednictvím FOD na jaře 1996 a v létě jsem si ji přivezla z DD jako sedmnáctiměsíční romskou holčičku,
mentálně opožděnou, kterou maminka nechala v porodnici se svolením k adopci. Přestože bylo dítě právně volné vlastně od
narození, nebyl o ně zájem a holčička čekala rok a půl na "svou" rodinu. Teprve když se DD obrátil na FOD, našlo se
hned několik rodin, které si Marušku chtěly vzít. Děti si samy pomoci nemohou, spoléhají na nás dospělé, proto velmi
oceňuji práci FOD, který se snaží, aby těch šťastných a spokojených dětí přibývalo. Nenechte se odradit, na každém, byť
jediném dítěti záleží. Marušce je už pět let. Ví o tom, jak se ke mně dostala, a bere to jako normální součást života.
O našich začátcích a ohromném pokroku, který Maruška dokázala, jsem Vám již psala. Nejdůležitější ale je, že žije
normální život se všemi radostmi i starostmi, učí se překonávat překážky a přitom cítí jistotu rodinného
zázemí."
Soňa Waittová, Habartov
"Vážená a milá paní Tomková,
ráda bych Vám poděkovala za všechno, co jste pro nás udělala. Jsem velmi šťastná, že mě potkal takový krásný osud. Ještě před třemi měsíci jsem pracovala na směny v Domově důchodců a pečovala o staré, většinou ležící a těžce nemocné babičky a dědečky. Tato práce mě velice uspokojovala, ale bylo mi moc smutno hlavně o sobotách a nedělích po mojí nejmladší desetileté dceři Lívince, která byla doma sama s tatínkem. Starší dcera a syn jsou již dospělí. Když mi bylo osmnáct let, pracovala jsem v dětské vesničce jako teta a poznala jsem problematiku opuštěných dětí. Od té doby už uplynulo 25 let a asi teď nastal správný čas splnit si svůj dávný sen. Věděla jsem, že mám dost sil a lásky v srdci. Akorát mi chyběla odvaha. To je ono! Nejhorší je najít odvahu! Tu jsem ale díky své nejmladší, častokrát opuštěné holčičce našla a napsala jsem na FOD. Velice brzy mi přišla krásná odpověď, kde bylo napsáno všechno, co mám udělat a kam se obrátit. Chtěli jsme si vzít jedno dítě, ale nějakým řízením osudu nám byli nabídnuti tři sourozenci, kterým zemřela maminka - desetiletá Šárka, devítiletý Jarek a sedmiletá mentálně postižená Kristýnka. Nejdříve zasedala rodinná rada, kde jsme se všichni radili, jestli je v našich silách to zvládnout. Strach jsme měli, a velký, ale touha nás všech dát domov dětem, které ho nemají, byla silnější. Tak jsme zahájili vyřizování žádosti. Sociální pracovnice navštívila náš dům, následovaly posudky ze zaměstnání, výpis z rejstříku trestů a psychologické testy. Často jsem se ptala Lívinky, jestli nebude žárlit, až je budu hladit a objímat, a jestli je bude mít ráda. A ona mi na to řekla, že je miluje už teď, a vymýšlela, jak to zařídíme, abychom se sem všichni vešli (máme 4 + 1). Objednala tři pohádkové knížky a z výletu pro ně přivezla hračky. A pořád se ptala, kdy už nám je dají.
Konečně nastal námi všemi vytoužený den. Mohli jsme si jet do dětského domova pro Šárinku a Jarečka. Ten den zůstane navždy v našich srdcích. Tolik vzájemného očekávání i strachu a nakonec radosti, že jsme spolu! Děti byly od prvního okamžiku moc hodné, milé, tiché a nad očekávání krásné. Takové jsem si je nepředstavovala ani ve snu. Nevím, za co jsem si to zasloužila, z Jarka bude určitě tanečník a Šárka vypadá skoro jako Lívinka. Často si je pletu. Měla jsem velkou radost, že domov současně navštívily i dvě dospělé sestry našich nových dětí - byly tam i se svými dětmi. Přijely, aby viděly, ke komu jejich malí sourozenci půjdou. Než paní ředitelka vyřídila papíry a připravila děti, strávili jsme spolu krásné odpoledne.
Pak následoval týden, než jsme se jakž takž sžili a nabrali sil pro to, abychom mohli jet do ústavu sociální péče pro Kristýnku. Toho dne jsem se trochu obávala, protože jsem nevěděla o Kristýnce vůbec nic, jenom to, že je postižená, leží v postýlce a neumí nic jiného než mačkat papír. Ptala jsem se dětí, jaká je, jestli aspoň lozí po zemi, jak je asi veliká, jaké mám připravit oblečky. Děti mi všechno vyprávěly, i to, jak mívá záchvaty epilepsie, jak volaly záchranku, jak jí dávaly léky, jak se o ni staraly, když maminka byla nemocná, jak ji koupaly a uspávaly. Taky mi neustále vykládaly, jak je krásná. Šárka byla celý týden smutná a pořád se ptala, kdy už pojedeme pro Kristýnku. Konečně nastala sobota a my jsme odjeli celá rodina dvěma auty (je nás totiž už devět) do ústavu. Všichni jsme byli plni očekávání i toho nejhoršího. Těsně před branou ústavu mi Šárka prosebně řekla: "Mami, ale nelekněte se jí." Na ta slova z úst desetileté holčičky nikdy nezapomenu. Já jsem jí na to řekla, ať se nebojí, že si ji vezmeme domů, ať je jakákoliv. To se jí viditelně ulevilo. V ústavu mi dali napřed papíry a než jsem je podepsala, ptali se, jestli ji nechci napřed vidět. A proč, k čemu? Já si přece nejedu pro nějakou krásnou panenku, jedeme si pro dítě, které je samo a touží po lásce. A pak jsme ji uviděli. A viděli jsme najednou tři děti, které se objímaly štěstím, že jsou zase spolu. Hned jsem vzala Kristýnku do náruče a skrývala slzy dojetí. V duchu jsem jí přísahala, že ji budu milovat navždy. Pak jsme jeli domů. Cestou jsme nakoupili plno jogurtů a banánů a všechno, co se dá pomačkat, jelikož Kristýnka jedla jen mixovanou stravu. Když jsem ji poprvé krmila jogurtem, nedokázala spolknout ani jahodu, kakala 7x denně do plenek a dokázala i dvě hodiny sedět nehnutě a kývat hlavou. Strašně šilhala a vydávala jen skřeky. Neuměla si vzít hračku, neuměla vůbec nic, jen mačkat papír. Jenom když děti přišly ze školy, dovedla se s nimi dlouho objímat a tulit a smát se a lechtat, jako by se nemohla nabažit všech her, které si spolu hrály od malička.
Dnes už uplynuly víc než tři měsíce. Říká se, že začátky jsou těžké. U nás moc těžkostí nebylo. Všechno proběhlo tak přirozeně, jako by ty děti byly odjakživa naše vlastní, i díky celému našemu širokému příbuzenstvu, které je přijalo mezi nás. Musel být někdo nad námi, kdo dával všemu správný řád a dával nám sílu, když jsme ji už neměli. Znám jednu krásnou píseň, kterou jsem naučila děti: "Přijdou mraky, přijde i tíseň, Ty však mou bolest proměníš v píseň". A my si doma zpíváme pořád, ne ze smutku, ale z radosti. Děcka to milují a taky často tančíme a děláme diskotéky. Díky tomu se asi Kristýnka naučila chodit, chtěla s námi taky tančit. My jsme mysleli, že se zblázníme radostí. Nejdříve jsme ji učili udělat krůček, pak dva a pak spadla. V ústavu ji prý dávali do chodítka, ale sama neudělala ani krok. Měla velký strach. Jelikož ale stále slyšela děti, jak se smějí nebo perou v jiném pokoji, najednou šla za nimi. My jsme byli tak šťastni!
Dnes už Kristýnka tančí, otáčí se a běhá tak rychle, že ji nestíhám dohonit. Díky ní jsem ke své radosti zhubla deset kilo a ona přibrala šest (z 18 kg na 24 kg). Zesílily jí nožičky a denně dělá pokroky. Umí říct "mama, papat, tata a ahoj". Každého, kdo k nám přijde, zdraví "ahoj" a podá mu ručičku. Je úžasně učenlivá a všechno, co jí říkáme, nám rozumí. Miluje koupání a hudbu, dokonce i vážnou. Velmi ráda usíná v kočárku na zahradě a pozoruje listí na našem stoletém ořechu. Každé ráno i večer vykoná potřebu do hrnku, akorát někdy to nestihne. Je prostě nádherná, umí se usmívat a dává nám všem tolik lásky! Miluje psy (máme čtyři) a nebojí se ani koní, ty máme tři, dál velkou zahradu a hodně práce. Taky kočky, křečky a andulku. Děti si našly kamarády, Jarek hraje na flétnu, Šárka chodí do aerobiku, Lívie do keramiky a v neděli všichni do kostela. Jarek chtěl ministrovat a je moc šťastný.
Doufám, že je šťastný i můj milovaný manžel, který se nebál a šel do toho se mnou a díky němuž se mi splnil můj celoživotní sen. Jsme na všechno dva. Já peru, vařím, uklízím, hladím a urovnávám a on nakupuje, vyřizuje, zařizuje a kontroluje žákovské knížky. Násobilku umím i pozpátku, vyjmenovaná slova a tvrdé a měkké "i", to jsou naše každodenní odpoledne. A z pětek se pomalu klubou čtyřky, trojky i dvojky.
A co říci na závěr?
Když můj dvacetiletý syn, voják z povolání, přijede domů a prvně jde pochovat Kristýnku a vždycky řekne "ta zase vyrostla" a objímá ji, to je krása. Když nejstarší dcera musí odjet na tři dny pryč a všem je smutno, a pak po návratu řekne, jak i jí bylo smutno po dětech, to je láska. A když nejmladší Lívinka, která byla často doma sama , teď si má s kým hrát, s kým se prát a dohadovat, s kým tančit a smát se, to je nádhera.
Děkuju Vám, že jsem se s Vámi mohla podělit o kousek štěstí. Vážený FOD, díky Vám všem, kteří věnujete své síly, bez Vás bychom se nikdy nesešli.
Hynek a Helena Pastorkovi
