,,Po obdržení Vašeho dopisu a přiložené složenky jsem se rozhodla určitou částku na FOD poslat. Nepíši snad proto, abych se chlubila, ale proto, že jsem i já vyrůstala jako týrané dítě. Dnes je mi 261et, jsem vdaná a mám dvě krásné a zdravé děti. Bylo nás sedm dětí. Vlastní rodiče se k nám chovali strašně, dodneška si pamatuji, jak jsme stále plakali hlady věčně sami doma, zavření v pokoji, kde byly stažené rolety a nevěděli jsme, jestli je den nebo noc. K tomu tvrdý a plesnivý chléb. Vždy jsme plakali "maminko, nechoď nikam", ale týden jsme tam byli sami. Naše maminka měla raději hodně mužů než vlastní děti. Ani druhý otec nás neušetřil fyzického a psychického týraní. Měli jsme hrozný strach, srdce nám tlouklo, co jsme museli vytrpět. Věřte mi, že to ani není možné popsat! Otčím mi sprostě nadával a ponižoval mě, bil mě vším, co bylo po ruce. Máma se mne ani jednou nezastala. Radši se zavřela v pokoji a dělala, že nic neslyší.. Dodnes mám někdy pocit, že jsem tu zbytečná. Mám ale moc hodného manžela, který mi pomáhá zapomenout, co jsem prožila. Nezlobte se, že jsem popsala svůj život, ale moc mne mrzí, že matka i oba otcové se chovají před okolím jako ti nejlepší rodiče a zůstali nepotrestáni. Když si vzpomenu, jak mne nevlastní otec pohlavně zneužíval (ne přímo znásilnil), tak mi jde mráz po zádech. Věděl, že nikoho nezajímám a nikdo mi nebude věřit..."
(pisatelka si z pochopitelných důvodů nepřeje zveřejnit své jméno)
