"Rádi bychom se s Vámi podělili o příběh, který změnil náš život. S manželem jsme spolu žili již několik let a protože jsme neměli vlastní děti, požádali jsme okresní úřad o zprostředkování adopce. Bylo nám sděleno, že čekací doba je asi čtyři roky. Po roce čekání jsme se z novin dozvěděli o činnosti FOD. Na základě našeho dopisu se nám ozvala paní Tomková, která nám při osobní návštěvě řekla o možnosti přímé adopce, tj. o možnosti osvojit novorozené miminko přímo z porodnice, aniž by se dostalo do kojeneckého ústavu. Upozornila nás na všechna možná úskalí, i na to, že si matka nakonec své rozhodnutí může rozmyslet. Neváhali jsme ani minutu. Na tu chvíli, kdy nám z FOD zavolali onu radostnou zprávu, že se miminko narodilo a má se čile k světu, do konce života nezapomeneme. Hned na druhý den jsme jeli do porodnice, abychom navštívili děťátko a paní... říkejme jí třeba paní Eva, protože toto jméno znamená dárkyně života. Byli jsme napjatí z toho, jak bude návštěva probíhat a taky jsme měli obavy, zda si to paní Eva přece jen nerozmyslí. Ale naše setkání předčilo i to nejlepší očekávání. Když jsme poprvé uviděli ten malý růžový uzlíček, plakali jsme dojetím, jak my - noví rodiče, tak i paní Eva. Celé odpoledne jsme si mohli miminko chovat. Také jsme si povídali s paní Evou. Vše probíhalo tak nějak samozřejmě, počáteční nervozita se z nás vytratila. Nakonec nám bylo jen líto, že jsme se nepoznali s paní Evou už dříve, určitě bychom všichni to období očekávání prožívali s větším klidem. Jsme rádi, že jsme paní Evu poznali, chápeme důvody, které ji vedly k jejímu rozhodnutí a je nám líto, že se v tak těžké situaci ocitla. Ona sama nám řekla, že je šťastná, že mohla poznat rodiče, kteří přijmou za své dítě, o něž se ona nemůže starat. Z návštěvy jsme odjížděli klidní, šťastní a nedočkaví. Každý den, co byla paní Eva s miminkem v porodnici, jsme jí volali. Vždy nám vyprávěla, jak celý den probíhal, jestli miminko v noci spalo, kdy a proč plakalo. Za pět dnů jsme si jeli společně s pracovníky FOD děťátko převzít. Neobešlo se to sice bez slz, ale když jsme po odbavení nutných úředních formalit nasedli do auta a všichni tři ujížděli domů, byl to ten nejkrásnější okamžik v našem dosavadním životě. S paní Evou jsme se znovu setkali po šesti týdnech, kdy musela znovu úředně potvrdit své rozhodnutí. Vůbec jsme se toho neobávali, právě naopak. Těšili jsme se, že se opět uvidíme. Paní Eva byla zvědavá, jak se miminku daří, ale bylo vidět, že je se vším vyrovnaná. Když jsme jí ukázali fotky našeho krásného a šťastného děťátka, bylo vidět, že se upřímně raduje, že je u nás a že nemuselo vůbec, ani na krátkou dobu, do kojeneckého ústavu. Dnes jsou našemu miminku čtyři měsíce, což je asi doba, kdy by se z ústavu dostalo do rodiny. Neumíme si vůbec představit, že bychom tyto čtyři měsíce nemohli prožít společně a že bychom byli ochuzeni o všechny ty báječné okamžiky, kdy se na nás poprvé usmálo, kdy začalo zvedat hlavičku nebo kdy se poprvé samo převrátilo na bříško. A všechny ty úřední formality, včetně soudního jednání, probíhaly celkem hladce a navíc - co je to všechno proti jednomu rozzářenému dětskému obličejíčku. (Prosíme o zachování anonymity. Děkujeme.)
