Jedna z našich moravských poboček se věnovala sociálně slabé rodině se třemi dětmi, kde otec byl nezaměstnaný a vůči matce velmi agresivní. Špatný vztah měl i k nejstaršímu osmnáctiletému synovi. Chlapec pak naši pobočku často navštěvoval. Chtěl si vždy popovídat s oběma našimi pracovnicemi, které se ho snažily psychicky povzbudit a zajistit mu potřebné věci zejména do školy. Matka i chlapec v zájmu zachování rodiny jakékoli razantní řešení odmítali. Chlapec byl zjevně velmi nešťastný, uváděl, že otec ho nemá rád, a hovořil i o ostatních svých problémech. Přitom bylo zřejmé, že ho tíží něco, o čem nemá odvahu mluvit. Jednou se dokonce vyjádřil, že kdyby neměl možnost si u nás popovídat, asi by už dávno spáchal sebevraždu. Až dne 15. 5. 2001 přišel znovu a během čtyřhodinového rozhovoru uvedl, že ho otec od třinácti let pohlavně zneužívá, vždy ráno, když vstává do školy. Jeho jednání podrobně popsal, ale na policii jít nechtěl. Teprve po námitce, že podobná věc hrozí i jeho mladšímu bratrovi, se rozhodl vypovídat. Naše asistentky mu nejprve zajistily azylové bydlení a pak ho doprovodily na policii. Do protokolu zde mimo jiné uvedl: "Naposledy to bylo toto v pondělí, matka nebyla doma... Celou tu dobu jsem prostě nenašel odvahu se s tím někomu svěřit. Znám se dlouho se zástupci Fondu ohrožených dětí, přišli k nám domů, že kdybychom něco potřebovali. Udržoval jsem s nimi dobrý vztah. Tak jsem se rozhodl, že je požádám o pomoc a všechno jsem jim to tam řekl..."
Otec byl vzápětí vzat do vazby. Jeho jednání potvrdila i nejmladší dcera, v jejíž přítomnosti se vše dělo. Rovněž
znalecký posudek z oboru psychologie vyzněl ve prospěch věrohodnosti výpovědi chlapce. Ještě mnoho měsíců jsme mu
pak poskytovali psychickou podporu - kromě traumatu ze zneužívání trpěl obavami, že ztratil celou svou rodinu.
