Na konci července 2001 nás telefonicky požádal o pomoc otec tří dětí. Uvedl, že děti se po prázdninovém pobytu u něj odmítají vrátit k matce, které jsou předběžným opatřením svěřeny do výchovy. Synové ve věku tři a šest let a osmiletá dcera uvádějí, že matka je bije kopřivami a strýc s dědou bičem i klackem. Otec dále sdělil, že matka podala návrh na výkon rozhodnutí, a on se obává, že mu děti budou odebrány násilím. Jeho návrh na předběžné opatření, aby mu byly svěřeny do péče, byl zamítnut. Naši nabídku na provedení psychologického vyšetření dětí otec uvítal. Naše psycholožka, která je soudní znalkyní, děti v rodině otce navštívila. Při vycházce a sbírání hub v lese jí děti o bití a nadávkách spontánně (bez přítomnosti otce) vyprávěly. Věrohodnost jejich výpovědí potvrdily i projektivní testy. Bití kopřivami nám matka v telefonickém rozhovoru přiznala, prý je to lepší než třeba vařečkou. Ptala se, co má dělat, když děti mluví sprostě nebo jinak zlobí. Zprávu o psychologickém vyšetření i o rozhovoru s matkou jsme zaslali okresnímu úřadu a okresnímu soudu v Pelhřimově. S odvoláním na tuto zprávu soud vyhověl novému návrhu otce a děti mu předběžně svěřil do výchovy.
Naše radost však byla předčasná. Krajský soud v Plzni vyhověl odvolání matky a děti jí předběžně vrátil zpět do výchovy. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že děti si v době, kdy byly u matky, na nic nestěžovaly a ani školka a škola si ničeho nevšimly. Soud má proto podezření, že otec děti ovlivnil. Svěří se ještě někdy někomu?
