Když jí táta zvedal, prala se s ním, jak jí odstrkával, tak měla máma modřiny. Taky jedla prášky, hodně. Jednou jsem přišla domů a táta tam nebyl. Odvezla ho policie. Do vazby. Prý domácí násilí, říkala máma. A že mě taky budou vyslýchat, mám se opovážit říkat něco o tom, že pije, to prý uvidím. A tak jsem to neřekla, jen že táta strká do mámy. Máma pak pila ještě víc. Moc nestíhala dělat večeře a prát. Nadávala teď hlavně na mě. Zase se motala a padala, ale já jí neuzvedla, aby zase vstala. Někdy mě bila, pak jsem utíkala anebo otevřela okno a volala. Do školy za mnou přišla sociální pracovnice a ptala se, co se doma děje. Byla moc milá a tak jsem jí něco řekla, že se někdy mámy bojím a proč. Slíbila, že mámě domluví a že já jsem šikovná holčička. Poradím si, když se to doma nezlepší, mám myslet na mámu, nemá to lehké, táta je zavřený, máma má zodpovědné zaměstnání. Jenže doma to lepší nebylo. Máma byla každý den opilá tak, že často ráno ani nebyla schopná odejít do práce. Jen nerada jsem se vracela ze školy domů. Bála jsem se. Taky jsem se začala počůrávat. Máma řvala ještě víc, tak jsem se snažila to všelijak maskovat. Ten den si máma od rána nebyla schopná sundat ani pyžamo. Neměli jsme nic k obědu a ani k večeři. Máma pila a padala, nadávala na tátu a na mě. Když se zvedla a šla na mě, utíkala jsem k oknu, otevřela ho a volala o pomoc. Máma mě odstrčila a upadla, byla to strašná rána. Pak přijela městská policie a viděli to. Mámu, úplně opilou v pyžamu na zemi. Taky ten nepořádek. Proboha, řekli, tady tě nenecháme. Přivolali státní policii a ta zase tu hodnou sociální pracovnici. Odvezli mě na policii. Cestou jsem se počůrala. Bála jsem se toho, co se děje a co mnou bude. Tentokrát jsem všechno řekla popravdě. Paní policistka si vše zaznamenala. Mámu už jsem neviděla, řekli mi, že se už nemusím bát. Přijedou si pro mě z Klokánku, tam se o mě postarají, dají mi čisté věci, vykoupu se, dostanu najíst. Budu v bezpečí.
Své desáté narozeniny jsem už oslavila v Klokánku. Začala jsem chodit do nové školy. Najednou jsem měla hodně kamarádů – malých i větších, bavilo mě se o mrňousky starat, pomáhat tetě, která byla vždycky usměvavá, třeba se škrábáním brambor, byla tady legrace. Přestala jsem se bát mámy. Ta za mnou jednou do Klokánku přišla, ale já jsem nezvládla jí vidět, prostě jsem se rozklepala a plakala jsem. A byla jsem ráda, že mě teta nenutila se s mámou vidět. To mi poradila paní psycholožka, říkala, že mám právo říct, co chci a já jí věřila a říkala to. Nejradši jsem ale na mámu vůbec nemyslela, jako by nebyla, prostě jsem jí chtěla v hlavě vymazat. Také jsem byla znovu na policii, to, jak se ke mně máma chovala, bylo pojmenováno jako týrání – že mi nadávala, vyhrožovala, ponižovala mě, že mi nedala najíst, nutila mě chodit a spát ve špinavých věcech, že mě bila. Pak jednou paní psycholožka přišla a vyprávěla mi, že je s mojí maminkou špatné. Je v léčebně a její stav je hodně zlý. Nevnímá nic. Krátce na to matka zemřela. A pak za mnou začal chodit do Klokánku táta, kterého pustili z vazby. Měl hodně starostí. Třeba vyklidit náš byt, kam už jsme se nechtěli vrátit, najít pro nás jiné bydlení. Sehnat si práci, o kterou přišel. Já jsem se na tátu vždycky těšila, chodila jsem s ním ráda na procházky ven z Klokánku a když našel nové bydlení, chodila jsem k němu na víkendy. A pak jsem měla v Klokánku další oslavu, teď už rozlučkovou, když jsem z Klokánku odešla nastálo.
Nebojím se, táta se o mě dokáže postarat, dělal to přece vždycky……… ?
Jméno a věk byly z důvodu citlivosti údajů pozměněny.
