Po rozvodu byla holčička svěřena do péče matky. Ta ji ve třech letech umístila do dětského domova - údajně pro své onemocnění a následné zhroucení. Podle zprávy Dětského domova ve Zbraslavi, založené v opatrovnickém spise, byla holčička přijata zanedbaná, bledá, podvyživená, ve stavu těžké deprivace. Vážila 11,5 kg a za rok přibrala 3,5 kg. Matka ji navštěvovala a brala si ji i na více dní domů. Po roce pobyt dcery v dětském domově ukončila. Dne 15.11.1995 telefonovala na FOD, že dceru nemůže mít doma už ani jeden den, protože ji nezvládá, ani ve školce ji nechtějí a vyžaduje si stále její pozornost. Ona se nemůže soustředit na svou práci a obává se dalšího zhroucení. To sdělovala za přítomnosti dítěte, jehož žvatlání bylo v telefonu slyšet. Dceru ale nechce dát znovu do ústavu ani otci - ten by ji zničil. Žádá nás proto, abychom pro ni našli jinou rodinu, alespoň přechodně. Ještě téhož dne jsme matce vyhověli. Dne 7.1.1996 jsme ji informovali o tom, že nezletilá v dosavadní pěstounské rodině již nemůže zůstat. Nesnáší se s ostatními dětmi pěstounů a vzhledem ke své deprivaci a potřebě zvýšené pozornosti musí mít pozici jedináčka nebo alespoň nejmladšího dítěte. Matku jsme tedy vyzvali, aby se - po téměř dvou měsících bez dcery - rozhodla, zda se o ni bude nadále starat nebo zda dá souhlas k osvojení a předání do rodiny prověřených bezdětných manželů.
Matka se rozhodla pro osvojení a své rozhodnutí u nás podepsala. Dne 10.1.1996 jsme Veroniku do této rodiny převezli.
Ta se zde okamžitě zadaptovala a jevila se jako velmi spokojené a šťastné dítě. I její noví rodiče si čtyřletou
holčičku ihned zamilovali. Matka souhlasila se zachováním anonymity budoucích osvojitelů a u otce byl splněn více než
půlroční absolutní nezájem (v DD ji za rok navštívil pouze 1x) . Teprve u soudu se otec dozvěděl, že dcera není u matky
a žádal o její okamžité svěření do své péče. Soud, OPD i otce jsme upozorňovali na nevhodnost takové změny s tím, že v
rodině otce je roční dítě z druhého manželství, Veronika vzhledem ke své deprivaci nezvládne pozici staršího dítěte,
otec o ni dlouhodobě neprojevoval zájem a k nové rodině již navázala citové vztahy. Přesto OPD návrh otce podpořilo a
nezletilá byla obvodním soudem pro Prahu 7 svěřena do jeho péče.
Po dvou letech otec oběma manželům zatelefonoval, jestli by Veroniku nechtěli zpátky, že ubližuje mladšímu synovi, v
noci ho budí a den předtím ho málem uškrtila. S manželkou je kvůli ní na rozvod. Manželé však mezitím již osvojili
(rovněž prostřednictvím FOD) roční holčičku, a s tím by se Veronika jen těžko vyrovnala. O telefonátu otce nás ale
informovali. Ihned jsme se s ním spojili a nabídli mu vyhledání jiné rodiny. Otec souhlasil, ale sdělil, že na OPD
Praha 7 s ním již sepsali návrh na ústavní výchovu a jeho nápad dát dceru do náhradní rodiny komentovali slovy, že dítě
není pytel brambor, aby se s ním šoupalo z jedné rodiny do druhé. Dále nás informoval, že matka již tři čtvrtě roku
nejeví o Veroniku žádný zájem, z poslední návštěvy ji vrátila předčasně a od té si pro ni nepřišla vůbec, ani na
Velikonoce. Když matku v nynější krizové situaci žádal, aby si dceru převzala do své péče, odmítla to se slovy, jedině
"přes soud". Ani návrh dohody sepsané před OPD nepřijala.
Oslovili jsme tedy jednu citově vřelou a trpělivou pěstounskou rodinu, jejíž starší osvojený syn je již zletilý a
mladšímu je 17 let. K předání Veroniky došlo na FOD za přítomnosti otce a jeho manželky, matku se nám kontaktovat
nepodařilo. Veronika s novou maminkou odešla velmi ochotně a následující dny s námi nadšeně telefonicky i osobně
hovořila o tom, jak se jí tam líbí. Udělala všestranně velké pokroky, zklidnila se, zlepšil se i její neurologický a
oční nález, výrazně přibrala na váze. I když OPD místa bydliště pěstounky od počátku svěření holčičky do péče nynější
pěstounky doporučovalo a zaslalo velmi kladné hodnocení, odmítlo OPD Prahy 7 jakkoli přispět ke svěření holčičky do
této náhradní rodiny a vytklo nám, že jsme je obešli. Naopak otce - naštěstí neúspěšně - přesvědčovali, aby si Veroniku
vzal zpět k sobě s tím, že jim při pohovoru sdělila, že se jí stýská po bratříčkovi.
Teprve po několika měsících matka zjistila, že dcera již není u otce a prostřednictvím advokáta podala žádost o její
svěření do své péče. Obvodní soud pro Prahu 7 předběžným opatřením ze dne 21.10.1998 sp.zn. 9 P 62/93 rozhodl Veroniku
do tří dnů předat do péče matky. Pěstounce, kterou to psychicky velmi rozrušilo a která se v jednací síni rozplakala,
se paní soudkyně zeptala: "A co jste prosím Vás čekala, četla jste ten posudek, ne ?" Opravdu - ve znaleckém posudku
prof. MUDr.Jana Mečíře, DrSc. a PhDr. Hany Drábkové je závěr jednoznačný - okamžitě svěřit dítě do péče matky, která je
podle struktury své osobnosti pro ni nejvhodnějším vychovatelem. Předešlé problémy podle znalců vyplývaly pouze z
vnějších vlivů, zejména z konfliktního vztahu s otcem. Nezletilá má prý nejtěsnější vazbu k matce, se kterou také byla
ochotna ihned odejít. Otce ráda nemá a bojí se ho. Na dotaz, zda se nejedná o projev citové deprivace, když v sedmi
letech je dítě již v šestém výchovném prostředí (matka, DD, pěstounská rodina, osvojitelská rodina, otec, nynější
pěstounská rodina) a když navíc před půl rokem byla ochotna odejít i s otcem, stejně jako s nynější pěstounkou, znalec
uvedl, že to jsou projevy rafinovanosti, ale ve vztahu k matce jde o hluboký vztah. Žádnou deprivaci u nezletilé
nezjistil. Dále znalec uvedl, že pokud by nyní nezletilá k matce nechtěla, musela by být pěstounkou ovlivněna, proto
bez ohledu na její přání je třeba ji matce předat. Je nutno to udělat hned, protože nyní jistě trpí, že nemůže být se
svou maminkou.
Vzhledem k vyjádření znalce jsme ihned po jednání spolu s pěstounkou jeli k ní domů a nezletilou o výsledku soudu sami
informovali - soud rozhodl tak, jak si přála u pana doktora a svěřil ji mámě Zuzaně ( nezletilá tak označuje vlastní
matku). Na to dívka zcela spontánně uvedla, že chce zůstat tady, sedla si pěstounce na klín, držela ji kolem krku a
říkala, že se jí nepustí. Když jsme řekli, že soud musí každý poslechnout a že to rozhodl tak, jak si přála, říkala
velmi naléhavě a rozrušeně, že jen žertovala, že nechtěla, aby tam máma Zuzana udělala ostudu. Její víc než hodinovou
zcela odmítavou reakci na rozhodnutí soudu jsme zachytili na videozáznam, abychom mohli vyvrátit tvrzení znalce, že
dítě je ovlivněné, pokud nebude chtít k matce.
Bohužel ani tento ani skrytě pořízený videozáznam z předání nezletilé soudy prvního ani druhého stupně
nepřesvědčil. Při předávání holčičky odmítala Veronika vystoupit z auta, pak se jako klíště držela pěstounky a
jednoznačně dávala najevo, že chce u ní zůstat. Teprve když jí matka přinesla ukázat morče a řekla, že po třech dnech
se vrátí Veronika zpátky, když bude chtít a když advokát ji poučil, že jinak by ji k matce přivedli "policajti",
protože tak rozhodl soud, Veronika váhavě s matkou odešla. Vzápětí se ale vrhla k oknu a křičela tak strašně, že kolem
náhodně projíždějící řidič zavolal policii, protože se domníval, že jde o únos. Policie sice přijela okamžitě, ale když
viděla soudní rozhodnutí, opět odjela.
Městský soud v Praze dne 11.12.1998 zamítl odvolání paní Formánkové proti předběžnému opatření matce a obvodní
soud pro Prahu 7 dne 15.4.1999 pod sp.zn. 9P 62/93 zamítl i návrh paní Formánkové na předběžné svěření Veroniky zpět do
její péče. Ve svém rozhodnutí soudkyně OS Praha 7 JUDr. Jarmila Hroudová mimo jiné uvedla: "Z výslechu matky soud
zjistil, že když koncem října 1998 opět převzala nezl. Veroniku do své péče, musela ji učit samostatnosti, vést ji k
plnění povinností, dohánět s ní školní přípravu a vědomosti. Dcera neustále ztrácela a ničila pomůcky, matka nevěděla,
zda to dělá schválně. Proto se obrátila na odborníky v Thomayerově nemocnici, kde byla nezletilá hospitalizována, byla
s ní však v pravidelném kontaktu a brala si ji na víkendy domů. Ze zprávy třídní učitelky bylo zjištěno, že Veronika
nastoupila do školy 26.10.1998 se zřetelným strachem. Nebyla schopna udržet pozornost, pracovala jen chvílemi. Matka
zpočátku téměř denně podávala zprávu o přípravě, s Veronikou doháněly zameškané. Počáteční snaha matky o výchovu a
zařazení do vyučovacího procesu náhle ochabuje a mění se na neustálé stížnosti na Veroniku. Péče a velmi malé pokroky v
chování dítěte matku vyčerpávají, problémy s výchovou dává dceři najevo a často chybí kladná motivace. Veronika tráví
podstatnou část dne ve školních zařízeních. Domů odchází s matkou po 17. hodině. Veronika není schopna přijmout
základní návyky školního vyučování, těžko se podřizuje autoritě, pouze velice důsledné, někdy až striktní vedení může
ovlivnit její časté, téměř hysterické jednání. Nezvládá samostatně běžné aktivity, je velmi nedbalá v úpravě zevnějšku.
Projevuje neadekvátní chování v různých situacích, zalézá pod lavici, křičí, používá silně vulgárních výrazů,
vyhrožuje, 2x se pomočila. Z lékařské zprávy Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Praze 4 bylo zjištěno, že
Veronika zde byla hospitalizována pro poruchy chování (hospitalizace trvala od 16.2. do 26.3.1999 - pozn. red.). Na
oddělení je bez větších potíží, je v pravidelném styku s matkou. Soud po zvážení dosavadních výsledků dokazování
neshledal důvody pro další zatímní úpravu poměrů nezl. Veroniky a návrh zamítl. Nezl. Veronika byla předběžným
opatřením svěřena do výchovy matky, v jejíž péči nebyly shledány žádné závažné závady. Naopak matka, jakmile se
projevily poruchy v chování nezletilé, vyhledala pomoc odborníků z dětského psychiatrického oddělení. Nebylo tedy dosud
prokázáno, že by nezl. v péči matky neprospívala a že by problémy, které v současné době má, byly způsobeny výchovným
prostředím u matky."
Soud vůbec nevzal v úvahu důkazy, které nasvědčují naopak tomu, že výchovné problémy Veroniky mají původ v matce a její
poruchy chování vymykající se normě jsou pouze projevem citového strádání a zoufalství dítěte, kterému bylo odňato
láskyplné a bezpečné prostředí náhradní rodiny. Ostatně posuďte sami: Ve třech letech byla Veronika umístěna v dětském
domově ve stavu těžké zanedbanosti, citové deprivace a podvýživy. Dne 4.1.1996 matka u soudu uvedla: "Od dubna 1994
byla nezl. Veronika v ústavu, kam jsem ji sama dala vzhledem k tomu, že jsem byla psychicky ve špatné situaci, necítila
jsem se zdravotně nejlépe, ani z finančních důvodů jsem nezvládala výchovu dvou dětí. Dceru jsem si z ústavu vzala
17.101995, zajistila jsem pro ni umístění v MŠ Tusarova, kam dcera chodila asi do 20.11.1995. Ze školky na ni byly
značné stížnosti, že je nezvladatelná, narušuje kolektiv dětí a vyžaduje individuální péči. Ze školky jsem ji proto
vzala a od prosince 1995 jsem dceru dala manželskému páru pěstounů, kteří od té doby mají Veroniku u sebe. S těmi jsem
se dohodla, že dceru nebudu ani navštěvovat, abych nerušila její aklimatizaci v této rodině, neboť počítám s tím, že
dceru jim předán do pěstounské péče. Otce jsem o této eventualitě zatím neinformovala. Dceru výchovně nezvládám, neboť
je povahově po otci, živá, nezvladatelná. Je to moje přesvědčení, že není v mých silách výchovu nezl. zvládnout."
Ve zprávě mateřské školy ze dne 30.6.1998, do níž Veronika chodila v době, kdy o ni pečovala pěstounka paní Formánková,
se uvádí, že při nástupu byla neklidná, nesoustředěná, stále se dožadovala pozornosti učitelky a prosazovala své
názory. Nyní vypadá velmi spokojeně, je mnohem klidnější, soustředěnější. Lépe se zapojuje do kolektivních činností,
při kterých má často vedoucí úlohu. Plně respektuje napomenutí, je velmi ctižádostivá. Z domova chodí pěkně a čistě
upravená, vlastní věci udržuje v pořádku. Konflikty s dětmi jsou již jen ojedinělé. Projevuje zvídavost, zájem a
pozitivní přístup k poznávání okolí. Spolupráce s rodinou, ve které nyní žije, je na velmi dobré úrovni. Paní
Formánková je s mateřskou školou v častém kontaktu, má zájem o veškerou činnost. Umožnila Verunce zúčastnit se
nabízených aktivit, jako je bruslení, saunování, plavání, cvičení jógy, pobyt v přírodě. Děvče chodí do mateřské školy
jen dopoledne, odpoledne je v péči rodiny. Závěrem lze konstatovat, že působením vyrovnaného a podnětného rodinného
zázemí získala Verunka větší sebejistotu. Ve zprávě ZŠ ze dne 23.10.1998, kam Veronika začala docházet do první
třídy ještě u paní Formánkové se konstatuje, že Veronika je celkem tichá, zatím nemá ve třídě moc kamarádů. Je
ochotná, učitelce pomáhá, úkoly zatím zvládala bez velkých potíží. Ve zprávě dětské lékařky ze dne 5.11.1998 se uvádí,
že po dobu pobytu v náhradní rodině se Veronika zklidnila a udělala pokrok ve sféře verbální i motorické. Docházela
pravidelně na rehabilitační cvičení, na odborná vyšetření i preventivní prohlídky. Ve zprávě OPD se uvádí, že paní
Formánková má v náhradní rodinné péči dva chlapce, z nichž jeden je již zletilý, pečuje o ně velmi dobře. Rodina žije v
rodinném době o velikosti 5 + 1, domácnost je pěkně vybavená a udržována v naprostém pořádku a čistotě. Děti zde mají
vytvořené dobré rodinné zázemí.
U dalších soudních jednání znalci MUDr. Jiří Duba a PhDr. Štěpánka Tůmová uvedli, že u matky neshledali žádnou
duševní poruchu či chorobu ani jiné nepříznivé charakteristiky její osobnosti, pro které by nebyla schopná dlouhodobě
pečovat o nezl. Veroniku. Současnou situaci matka emočně prožívá, ale v průběhu vyšetření se zklidnila, což je
dokladem, že je schopna vyrovnat se s citovým přetlakem a jednat adekvátně. Pokud matka v minulosti měla tendenci dítě
umístit mimo svoje výchovné působení, bylo to výrazem zátěžové situace, která ji k tomu přiměla."
Při jednání ze dne 11.11.1999 matka uvedla: "Při propuštění Veroniky z první hospitalizace, kam byla přijata na
doporučení prof. Mečíře, jsem byla informována, že se u ní jedná o lehkou mozkovou dysfunkci. V květnu jsem se obrátila
na nemocnici v Krči opět, neboť výkyvy v chování nezletilé se stupňovaly a třídní učitelka mě informovala, že i ve
škole Veronika vyrušuje, narušuje vyučování a není možno s ní pracovat. V červnu 1999 byla dcera propuštěna bez léků a
bez konkrétního termínu kontroly. Dr. Šturma z Paprsku mi doporučil, že Veronika může jet na tábor pro problémové děti,
kde byl odborný dozor. Vedoucí tábora mě pak informoval, že byla nezvladatelná, měli s ní stejné problémy jako já, tři
čtvrtiny věcí na táboře ztratila. Po návratu z tábora onemocněla angínou a pak jsem ji opět vrátila na psychiatrické
oddělení v nemocnici, kde jsem popsala její výchovné problémy na táboře a chtěla jsem, aby zjistili, co je toho
příčinou. V léčebně byla až do poloviny října, pak opět onemocněla angínou."
Dětská lékařka soudu sdělila, že matka péči o dítě od počátku nezvládala, nedostavovala se na doporučená vyšetření
a očkování bylo opožděno o jeden rok. Celkem 12 týdnů byla nezletilá hospitalizována na psychiatrii, a to i během
prázdnin - dle propouštěcí zprávy matka nezvládá problémy spojené s výchovou obou dětí a potřebovala si
odpočinout.
Přesto ani tyto zprávy a nepříznivý vývoj nezletilé nebyly dostatečným argumentem pro změnu výchovy - posudek znalce
Mečíře a znalkyně Drábkové, na jehož základě byla Veronika vrácena matce, jakož i posudek výše uvedených znalců, jsou
zřejmě nad všechny důkazy. A tak nebýt rozhodnutí samotné matky, pendlovala by Veronika zřejmě dál mezi psychiatrií a
domovem s perspektivou umístění ve výchovném ústavu. Naštěstí pro Veroniku předložila matka soudu dne 25.11.1999
písemné prohlášení, ve kterém uvádí: "Protože dcera ani já nemůžeme nadále čelit neukončenosti stavu poměrů a
dosáhnout klidného života, jsem nikoliv z mé vůle nucena zajistit dítěti jistotu jedině možným způsobem a sice tím, že
ustupuji od návrhu na svěření Veroniky do mé péče. Zda a komu bude Veronika svěřena, ponechávám na úvaze
soudu."
A tak teprve díky tomuto prohlášení soud svěřil Veroniku do pěstounské péče paní Formánkové. K předání došlo na OPD bez
přítomnosti matky. Počáteční rozpaky Veronika rychle překonala a se svou staronovou mámou odcházela velmi ochotně,
držela se jí za ruku, usmívala se, poskakovala a vesele štěbetala. Nyní po několika letech je v péči nově nalezené mámy
stále spokojená a ve škole výborně prospívá po stránce prospěchu i chování. Péči psychiatra ani psychologa od té doby
nikdy nepotřebovala, je to normální milé, hodné a ineligentní dítě.
