Jeden takový případ, k němuž u nás došlo v šedesátých letech, je popsán ve výzkumné práci prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc. "Diagnostika a reparabilita psychické deprivace", vydané Universitou Palackého v Olomouci v roce 1990:
"Vlastní matka obou chlapců - dvojčat - zemřela brzy po porodu a děti byly dány do kojeneckého ústavu. Podle záznamů z KÚ byl jejich somatický i psychický vývoj až do 11 měsíců přiměřený věku. Poté se otec oženil a děti si vyžádal do své péče. V té době se odstěhovali do domku na předměstí malého města, kde je nikdo neznal. Někteří sousedé vůbec nevěděli a někteří jen tušili, že v rodině kromě čtyř starších dětí žijí i oba chlapci. Chlapci žili stále o samotě v nevytápěné komůrce, izolováni od vnějšího světa, nevycházeli ven a často byli na dlouhou dobu zavíráni do sklepa a krutě biti. Při soudním jednání nejbližší sousedé uváděli, že často slýchali divné, nelidské skřeky, podobné vytí, které se ozývaly ze sklepní místnosti na dvoře. Jednou byl také otec spatřen, jak surově bije děti gumovou hadicí, až zůstaly ležet na zemi. Sousedé však nijak nezasahovali, neboť se nechtěli dostat do konfliktu s nevlastní matkou dětí, která byla známa jako útočná a sobecká osoba. Starší sourozenci nesměli s dvojčaty mluvit ani si s nimi hrát. Děti strádaly v rodině nejen po stránce psychické, ale i somatické - nedostatkem vhodné stravy, pohybu na čerstvém vzduchu a slunci a omezením pohybu vůbec.
Koncem roku 1967 byli oba chlapci odebráni z rodiny tři měsíce poté, kdy se o ně začaly příslušné instituce zajímat, čemuž však matka velmi bránila. Několik dnů dokonce strávili ve školce, kam byli přivezeni na vozíku, neboť přesto, že jim bylo již víc než sedm let, udělali s obtížemi jen několik krůčků a v botách neuměli chodit vůbec. Po odebrání z rodiny byly obě děti hospitalizovány pro těžkou křivici na ortopedické klinice (tehdy víc než sedmileté vážily jen 17 a 15 kg a měřily 104 a 102 cm, přičemž porodní hmotnost obou byla 2 600 g). Ještě půl roku po odnětí z rodiny se děti mezi sebou dorozumívaly mimikou a gestikulací, podobně jako mladší batolata. Byla mezi nimi patrná silná citová vazba, která se zřejmě vytvořila vlivem společného soužití ve stálém ohrožení a útlaku. Postupně se projevovala snaha opakovat po dospělém zprvu jen jedno slovo při nepřesné a velmi obtížné artikulaci. Chlapci postupně poznávali běžné hračky a jejich hra se během pobytu na klinice dostala na úroveň starších batolat. V osmi letech se jejich mentální věk pohyboval kolem čtyř roků. Foniatrický nález mezi jejich osmým a devátým rokem vylučoval možnost vývoje normální řeči, z čehož byl vyvozen závěr, že chlapci nebudou schopni dosáhnout v životě samostatného postavení a budou prakticky vyřazeni ze společnosti normálních lidí. Podobně pesimisticky vyznívaly závěry pediatrické, podle nichž deprivace poškodila děti nenapravitelně a kritický věk pro zdárný vývoj řeči pominul. V důsledku toho se perspektiva základní školy zcela vylučovala, o zvláštní se uvažovalo jen jako o málo pravděpodobné.
I když v dětském domově měly obě děti velmi dobrou a na ústavní poměry maximálně individualizovanou péči, nemohlo být ponechání v ústavní péči definitivním řešením jejich osudu. O dvojčata se sice hlásilo hodně rodin, mnohé však byly již při první návštěvě v domově odrazeny jejich málo vyvinutou, huhňavou řečí, malým vzrůstem i předpokládanou potřebou zvláštní školy a logopedické péče. I když se při výběru pěstounů obvykle preferuje úplná rodina, byla pro ně nakonec vybrána neprovdaná žena středního věku, inteligentní, s dlouholetými zkušenostmi s výchovou dětí ve své širší rodině.
Po sedmnáctiletém sledování možno hodnotit tento pěstounský svazek jako vynikající. K nové rodině se u chlapců snadno vytvářel vztah sounáležitosti, ale pocit jistoty a společné budoucnosti byl občas narušen obavami, aby nemuseli znovu někam pryč. Aniž jim byla připomínána minulost, začali občas hovořit o prožitých útrapách ve sdílné chvilce se svou matkou i při psychologickém vyšetření. Vzpomínali, jak mívali hlad a žízeň, pamatovali si jména sourozenců, se kterými nesměli mluvit a vídali je jen zřídka. O otci nemluvili zpočátku vůbec, nevlastní matku neoznačovali jinak než "ta zlá paní". Často je bila po hlavě vařečkou, až ji zlomila. Důkazem toho a asi i jiného bití byly jizvy ve vlasech. Také je často zanesla do sklepa, tam je bila a hodila jim peřinu přes hlavu, aby nebylo slyšet, jak křičí. Věděli, že tam budou dlouho ve tmě a v zimě zavřeni. Strach ze tmy u chlapců ještě dlouho přetrvával. K posí1ení vědomí sounáležitosti k rodině a k upevnění pocitu bezpečí přispělo také to, že byla povolena změna příjmení podle pěstounky. Již předtím však chlapci nové příjmení používali a velmi rádi a často se jím představovali.
Obě děti začaly navštěvovat nejprve zvláštní školu, ale hned po prázdninách přestoupily do druhého ročníku základní školy. Až do čtvrté třídy měly výborný prospěch. Během ní zvládly i učivo páté třídy, po prázdninách vykonaly postupovou zkoušku a nastoupily hned po šesté třídy. Tím se věkový rozdíl od jejich spolužáků snížil průměrně na rok a půl. Jejich intelekt se v pěstounské rodině postupně vyvíjel, takže v 18 letech první dvojče dosáhlo IQ 114 (v 9 letech to bylo 82) a druhé dvojče 112 (v 9 letech 73). Oba získali úplné středoškolské vzdělání ukončené maturitou. Jeden z nich pracuje jako mistr odborné výchovy v učilišti, druhý je technik se zaměřením na počítače. Vždy byli hodnoceni jako velmi skromní, obětaví, kamarádští a ochotní pomoci. Oba jsou štíhlé a vysoké postavy, měří přes 180 cm, obratní, zruční, s dobře vyvinutou jemnou i hrubou motorikou. Osobnost obou je harmonicky utvářena, vřelé citové vazby mezi nimi a pěstounkou přetrvávají."
