Matka zůstala v azylovém domě se dvěma nejmenšími dětmi, ostatní starší děti jsme přijali do Klokánku. Táta se snažil najít práci a odešel na druhý konec republiky.
Stres, který jsme na dětech pozorovali, by se dal krájet. Ač pocházeli z minoritního etnika a měli svoji kulturu a žili ve svých zvycích, byli najednou mezi majoritou, mezi lidmi, o kterých od svých rodičů slýchaly jen hanlivé a urážlivé věci. A teď nás měly dokonce poslouchat a přizpůsobit se našim pravidlům. Bylo to pro ně nesmírně těžké. A pro Martina obzvlášť. Byl totiž takové kápo, dělal doma toho tátu, byl prostě nejstarší chlap, až mu bylo teprve 13. A teď to tak nebylo.
Postupně se nám podařilo nastavit pro děti přijatelná pravidla. Postupně poznaly, že to s nimi myslíme dobře. Postupně poznaly, že nejsme ti bílí nepřátelé. Viděla jsem na Martinovi, jak bojuje s tím, že nás začíná mít rád, že je s námi legrace, že nemusí machrovat a může se začít chovat jako kluk. Jezdili jsme na výlety, v létě spali pod stanem, plavali jsme v rybníce, koukali v noci pod širákem na hvězdičky. To všechno jim dělalo velkou radost a zjemňovalo jejich obhroublé chování vůči všem. Sprostá slova u malých holčiček nebyla nic neobvyklého. Ukázali jsme jim, že to jde jinak. Pro tety to bylo obzvlášť náročné a stále jsme si opakovali mantru, že děti nemohou za výchovu svých rodičů. A nadávky směřované na tety jsme se snažili nebrat osobně, ale jako výraz volaní o pomoc a projev zmatku.
Když odcházely do nového domova zpět k rodičům, tak byly šťastné. Budou se svojí mámou a tátou. Ale zároveň byly smutné, protože odcházejí z prostředí, které je inspirovalo, které je nesoudilo, a kde mohly být dětmi. Dodnes se k nám hlásí. Dodnes nám mávají, když vidí naše auto projet ulicí, ve které bydlí. Přejme jim hodně dobré inspirace do života.
