Viděli jsme, že chodí špinavá a zapáchá. S maminkou jsme se snažili mluvit a pomoct ji oblečením nebo potravinami. Matka byla však proti světu nepřátelská a nepřipustila, aby se někdo jen podíval do domu a Markétě zakazovala do Klokánku na zahradu docházet. Jak Markéta rostla a dostala se do puberty, vídali jsme ji už méně, ale poznali jsme ji vždycky. Chodila v létě v zimě v tmavém černém kabátě, v masivních černých botách a silně nalíčená. S hygienou na tom byla stále stejně. Ale už jsme byli všichni nepřátelé, jasně signalizovala revoltu proti celému světu. Její matku jsme vídali opilou. Místní OSPOD se snažil do domu dostat, protože měl signály a informace od nás, ze školy, od doktorky. Ale s matkou byla těžká domluva a Markéta nic neřekla. Jednou se matka opila tak, že vypadla z balkonu z prvního patra a Markéta ji zavolala sanitku. To byl okamžik, kdy se do domu dostali záchranáři a sami přivolali OSPOD, protože podmínky v domě byly otřesné. Matku odvezli do nemocnice a Markétu umístili do Klokánku, který už tak dobře znala. Museli jsme mít velkou trpělivost a notnou dávku lásky k Markétě, abychom ustáli její výbuchy hněvu na celý svět, donutili ji se umýt, převléct apod. Kdyby nám na ní nezáleželo nebo nám to bylo jedno, nebylo nic jednoduššího než ji odvézt na dětskou psychiatrii. Ale dali jsme ji čas a zahrnuli láskyplnými hranicemi, kde si postupně našla svůj prostor. Za pár týdnů jsme ji skoro nepoznávali. Rozkvetla jak růže. Měla dostatek jídla, klidu, spánku, prostoru, čistoty, vody, ale hlavně pozornosti, láskyplnosti a nastavili jsme ji hranice, ve kterých ji bylo dobře. Každé dítě potřebuje hranice, protože potom ví, kudy kam.
Domů k mámě se už Markéta nevrátila. Sama dokázala získat náhled na to, že máma není schopná jejich životní podmínky upravit tak, aby žily obě důstojně. Z Klokánku přešla do dětského domova, kam už jsme předávali úplně jinou dívku, než tu divokou a revoltující Markétu.
