„Máte hlad?“ zeptala se jich teta a na stůl přinesla čerstvě upečený koláč s jablky. Holčičky se po sobě tázavě podívaly. Jakoby nevěřily, na co se teta ptá. „To můžeme opravdu sníst?“ zeptala se starší z nich, Vaneska a ta mladší, Linda, do ní dloubla loktem: „Neptej se a rychle jez!“ Půl plechu koláče zmizelo během chviličky. Holčičky se tvářily šťastně, jen se stále škrábaly na hlavě. Teta jim udělala zábal proti vším a připravila vodu s pěnou do vany. Děvčata nedala jinak, než že se budou koupat spolu. Ve vaně se jim líbilo! Stále si pouštěly teplou vodu a foukaly do pěny. Radovaly se a smály. Vůbec se jim nechtělo ven! Jen jejich dlouhé vlasy, spečené do těžkých tvrdých dredů, nešly umýt. „Holky, zavolám vaší mamince a poprosím o dovolení vás ostříhat, co říkáte?“ zeptala se opatrně teta, ale její obavy nebyly na místě. Holky zavýskly radostí! „Chtěly jsme se ostříhat samy, ale doma nebyly nikde velké nůžky, jen ty malé na nehty!“ přiznala Vaneska a nedočkavě si zamluvila první místo u „kadeřníka“. Teta totiž měla pro účely odvšivování hezkou růžovou zástěrku z omyvatelného materiálu a sdělila děvčatům, že je to pravá kadeřnická uniforma! Matka se stříháním souhlasila, vlastně jí to bylo úplně jedno. Prý souhlas s ostříháním podepíše, až přijede na návštěvu. „Ale bude to až po výplatě dávek, teď nemám ani korunu!“ sdělila a teta souhlasila. Holčičky během chvilky získaly moderní účes. Dva centimetry krátký porost jim moc slušel. Prý je to teď móda! Ulevilo se jim, ale na hlavě zůstaly podebrané boláky. Kvůli nim se teta hned druhý den ráno vypravila k dětské lékařce. Ta vzala pinzetu a v jednom z mnoha zapátrala. Teta se málem neubránila výkřiku, jak se lekla. Z boláku vylezla živá veš! Zabydlela se pod kůží a přežila i drahý odvšivovací prostředek, koupel a stříhání vlasů, i další opakované odvšivování. Obě děvčata dostala antibiotika a musela chodit na pravidelné kontroly. V Klokánku se jim líbilo, z počátku hlavně kvůli dostatku jídla. Vaneska toužila po ovoci, které nikdy nepoznala, a Linda zas po čokoládě. Jogurty prý znaly jen z televizních reklam a rybí prsty také. Ty jim zachutnaly natolik, že o ně prosily každý den. „A teto, jak to, že těm rybám ty prsty nechybí? To jim až potom narostou ploutve?“ ptala se starostlivě Linda a Vaneska se smála. „Ty hloupá, přece mořské ryby mají prsty a ty z řeky zase ploutve, to je jasné!“ Holčičky směly u nás zůstat jen půl roku a potom musely do dětského domova. Ale i tam se jim líbilo, byl rodinný a mohly zůstat naštěstí pohromadě.
