Jednoho deštivého rána se ale Luděk probudil do zlého snu, který neměl skončit. „Zaspal jsem“, pomyslel si a rychle
vyskočil z postele. V bytě bylo nezvyklé ticho. „Kde je maminka? Jak to, že mě nechala tak dlouho spát? A
proč mi nechystá snídani?“ ptal se sám sebe, když dlouhou chodbou běžel do matčiny ložnice. Zde ji našel
mrtvou. Ve spánku prodělala infarkt a zemřela. Luděk u ní proseděl celé dopoledne, než se odhodlal zavolat
záchranku. On sám skončil v péči sociální pracovnice, která ho dovedla i s milovaným
pejskem do Klokánku, než tragickou záležitost nějak vyřeší. Doufala, že se jí podaří najít ze
vzdálených příbuzných někoho, kdo by byl ochotný se chlapce ujmout. Jedinou osobou se ukázala být Luďkova
vzdálená teta, sestřenice matky. Pobývala po těžké autonehodě v ústavu a byla na vozíku.
Trpěla i dalšími nemocemi, kvůli kterým byla těžce invalidní. Luděk za ní začal z Klokánku jezdit na návštěvy a
s dosud neznámou tetou Klárou se velmi spřátelil. „Nemohli bychom bydlet společně?“ zeptala se Klára klokánčí
tety, která Luďka za ní dovezla služebním autem. Ta jen pokrčila rameny a slíbila, že se zeptá. Klokánek byl této
myšlence nakloněn a sociální pracovnice OSPOD také. Ale kde sehnat bezbariérový byt a pečovatelku k tomu? Všechny
možnosti, přes velkou ochotu zúčastněných, by trvaly dlouhé měsíce, možná i roky… Přidělení bytu a jeho přestavba na
bezbariérový, schválení všech formalit a nejasný zdravotní stav paní Kláry… Aby bylo vše ještě komplikovanější, tetin
zdravotní stav se zhoršil a musela prodělat další z řady operací. Samostatné bydlení už nepřicházelo v úvahu.
Luděk se propadal do čím dál větší deprese. „Slíbili jste mi to? A ona taky! Radši se zabiju, než abych šel
do děcáku!“ křičel a máchal kolem sebe kuchyňským nožem. Ani ve škole si nevedl tak dobře,
jako doposud. „Nebude moct tady zůstat. Potřebuje psychiatrickou péči, ohrožuje spolužáky,“ konstatovala smutně jeho
třídní učitelka, která už vyčerpala všechny možnosti, jak Luďkovi pomoct. Věnovala se mu každý den, hovořila s ním
i jeho spolužáky také. Ale nic nepomáhalo. Měla pravdu. Pokud to takhle půjde dál, skončí Luděk v diagnostickém
ústavu a potom, kdo ví…Vše změnila jedna krátká reportáž v televizi. Byla
o jakési neziskové organizaci, která poskytuje chráněné bydlení pro dospělé, tělesně
postižené klienty a poskytuje zároveň asistenční službu. „To je ono, to je cesta pro Luďka a jeho tetu!“ vykřikla
nadšeně pečující klokánčí teta a pořad nahrála. Pro jistotu, aby ho mohla ukázat vedoucí i sociální pracovnici.
Klokánek se s onou organizací ihned spojil a vznesl dotaz, zda by spolu s tetou mohl u nich
pobývat i Luděk. Kladná odpověď vyvolala u všech nadšení! Události nabraly rychlý spád. Ve vzdáleném zařízení byli
ochotní přijmout tetu i jejího synovce, jen museli provést nějaké stavební úpravy, aby byt zvětšili a přizpůsobili.
Během měsíce bylo vše hotovo. Luděk se mohl s tetou nastěhovat! Dobrá vůle a snaha mnoha ochotných lidí,
zvítězila i přes to, že vše zprvu vypadalo beznadějně!
Jméno a věk byly z důvodu citlivosti údajů pozměněny.
