Přesto chodil do školy, chtěl se vyučit, aby z něj jednou něco bylo a mohl se postarat a zajistit svoji přítelkyni. Má ji moc rád a je to pro něj motivace jeho života. Když otec přišel jeden večer z hospody a začal Libora napadat, křičet a ponižovat tak moc, že se v něm něco zlomilo a utekl. Přestože už byla v noci zima, spal venku v lese, svítil si zapalovačem a chtěl přečkat noc. Ráno došel do města na policii a všechno jim řekl. Do Klokánku byl přijat na žádost OSPOD. Libor byl překvapený, že takové zařízení jako Klokánek existuje. Neustále za všechno děkoval, za jídlo, za teplou vodu, za kalhoty, za vyprané prádlo … postupně už ve spánku přestal držet svoje brýle a odkládal si je na noční stolek. V Klokánku úplně ožil, a přestože už skoro dospělý, začal se chovat jako dítě, začal dělat s ostatními vylomeniny, smát se na celé kolo, pomáhat s mladšími dětmi, chodit na nákup. Hlavně dál studuje, dál má svojí lásku. A jak sám říká, konečně má okolo sebe rodinu, kde si může dovolit být ten slabší a nechat se zahrnout láskou a pozorností. Až bude dospělý, pomůžeme mu sehnat byt. Učíme ho šetřit a hospodařit s penězi z brigád tak, aby jednou zvládl samostatný život. Nás bude mít i dál na blízku, to je jeho velké přání, které mu s radostí splníme.
