První dny v Klokánku byly těžké pro všechny. Holčička trpěla nočními děsy a v noci se budila úzkostí a s
pláčem. Byla velice zanedbaná a vývojově opožděná, neuměla si hrát, neznala barvy ani názvy zvířat, měla velmi malou
slovní zásobu a její řeč byla těžko srozumitelná.
Po několika týdnech v Klokánku ale nastala velká
změna k lepšímu. Dívenka spala klidněji, přibrala na váze a udělala velké pokroky v celkovém vývoji. I její záchvaty
vzteku, při kterých kousala a kopala ostatní děti, jako by zázrakem pominuly. Nebylo to ale snadné – nutné byly
návštěvy logopedie, denní cvičení říkanek a trpělivý a laskavý přístup tet. Velkým úspěchem bylo, že holčička mohla
začít navštěvovat přípravnou třídu. Školní docházka musela být z důvodu předchozího extrémního zanedbání samozřejmě
odložena.
Po třech měsících v Klokánku navštívila dívenku paní, u které kdysi s matkou bydlela
a kterou holčička oslovovala „babičko“. Paní ji znala ještě jako miminko a začala ji pravidelně navštěvovat. Se
souhlasem orgánu sociálně-právní ochrany dětí si brzy začala brát děvčátko domů na pravidelné
propustky.
V té době probíhalo pátrání po dívčině matce, která byla původně podezřelá z týrání
dítěte. Později se ale zjistilo, že matka se stala obětí gangu obchodujícího s ženami a že dceru ponechala v nemocnici
promyšleně – s nadějí, že jí tím zajistí lepší osud než měla ona sama. Nakonec byla holčička paní svěřena do pěstounské
péče. Teď už je jí osm let a pravidelně nás s „babičkou“ navštěvuje. Je vidět, že obě navzájem si dělají samou
radost.
(Ivana Prudičová, Marie Vodičková)
