Myslím tím klečení na celé odpoledne a večer. Až do spaní. Klečela jsem u babičky v ložnici, nesměla jsem jít do pokoje, kde jsme spali s mamkou, taťkou a malým bráškou. Nařídil to taťka. On vlastně můj pravý taťka není, toho už jsem dlouho neviděla. Tenhle nový taťka se oženil s mamkou a mají malého brášku. S bráškou si nesmím hrát. Když neklečím, pomáhám doma a na zahradě. Rodina musí držet pohromadě, říká ten taťka, a protože jsme rodina, chodili jsme všichni i stejně ostříhaní. Já, bráška, mamka, taťka i babička. Úplně nakrátko. Takže když mi děti neříkaly Forreste, říkaly mi, že jsem pejsek, protože mám na hlavě takové chlupy, mokré a uřícené z neustálého běhu.
Nesměla jsem se dívat s mamkou, taťkou, bráškou a babičkou na televizi. Nesměla jsem si
dojít na záchod. Znamenalo by to další klečení. A tak jsem se někdy vyčůrala do oblečení, abych
nedělala loužičky. Asi jsem fakt kus pejska. Snažila jsem se dělat všechno tak, jak po mě naši chtěli, aby mi
nenadávali a nemusela jsem klečet. Nohy jsem měla úplně otlačené. Zkusili jste někdy klečet půl dne a dívat se
do zdi? Někdy taky s předpaženýma rukama a na nich těžký kastrol?
Začala jsem rozumět tomu, že jsem jiná. Co všechno můžou a mají jiné děti ve škole. Snažila jsem se to doma vysvětlit. Křičeli na mě a nadávali. Zase jsem klečela a byla ráda, že je ráno a můžu běžet do školy. Byla jsem jiná, děti se mi smály, byly ale hodnější než naši. A pak jsem se dětem svěřila, jaké je to u nás doma. Že mi je smutno, že se mi chce plakat a že už nemám co. A tak se škrábu anebo řežu něčím ostrým, abych cítila něco jiného, třeba i bolest. Ukázala jsem jim svá kolena, která jsem při tělocviku schovávala do tepláků. Ukázala jsem jim své pořezané ruce, schované v dlouhých rukávech. Děti vše řekly paní učitelce. Paní učitelka se na mě smutně dívala, pohladila mě poprvé po mých pejskových vlasech a řekla, že už je to tady, že to čekala. Asi tu policistku a sociální pracovnici, co pak za mnou do školy přijely. Všechno jsem jim popravdě řekla a také to, že už domů běžet nechci. Že se bojím a taky že si chci odpočinout. A pak jsem se rozloučila s dětmi ve škole. Budeme ti držet palce Forreste, říkaly.
Bylo mi 9 let, když jsem odjížděla do Klokánku.
V Klokánku i v nové škole jsem si našla nové kamarády. Tety byly moc hodné, trpělivě mi
vysvětlovaly vše, co bylo potřeba, co jsem neznala. Učili mě věřit lidem a jak se k nim chovat. Viděla
jsem film Forrest Gump a pochopila jsem, že se nic nemá vzdávat. Měla jsem hezké oblečení, byla jsem vymydlená a
voňavá, jako ostatní děti ve škole. Měla jsem bombácké svačiny. I ty vlasy mi pomalu začaly dorůstat. Mluvila jsem s
paní psycholožkou, přestala jsem si ubližovat škrábáním, dokonce za mnou přijel táta. Ten doopravdickej.
Vyprávěl, že má taky novou paní a čekají miminko. Pak jsme se všichni seznámili a já k nim začala jezdit. Na víkendy,
na prázdniny. Když jsem k taťkovi odjela nastálo, měla jsem vlásky do culíku a sponečky, jako ostatní holky. Nové
sestřičce jsem přivážela dárek a tatínkovo tetě kytičku. Trochu jsem se bála z Klokánku odejít, jaké to bude u táty,
když tam budu nastálo, jestli jim nebudu vadit a co když někde potkám doopravdickou mámu? Jak se mám chovat? Jsem
ale bojovník, jako Forrest, zvládnu to, tak mi držte palce.
Jména a věk dětí byly z důvodu citlivosti údajů pozměněny.
