Máma mu nakázala, že nesmí nikde říkat, že je v noci sám, protože by je z azylového bydlení vyhodili. Takže když se tak stalo, dával si to David hodně za vinu. Azylový dům kontaktoval OSPOD, který Davida svěřil soudním rozhodnutím do Klokánku. Matka začala Davida hledat až po několika dnech.
Nejdřív byl David zaražený, myslel si, že je v Klokánku za trest, protože nedokázal dobře uchovat mámino tajemství. Postupně se rozpovídal a my jsme se snažili zorientovat v jeho myšlenkách a sebeobviňujícím přístupu. V klokánku se po několika málo týdnech začal cítit velmi dobře, chtěl se s tetou mazlit, vyžadoval kontakt a měl potřebu lásky. Poznal a pochopil, že si o ni může říct.
Ve škole měl ale velké problémy. Byl třídním šaškem. Měl velké mezery ve znalostech a nevěděl, jak jinak upoutat na sebe pozornost než tím, že prostě zlobil. Rozhodně se ale nepral a nebyl zlý na ostatní děti. Paní učitelku ale dokázal svým šaškováním spolehlivě vytáčet. Sešli jsme se s paní učitelkou a panem ředitelem, poskytli jsme jim obraz Davida z jiného úhlu a situace se víceméně uklidnila. I když ...kdo z dětí odolá vytáčet paní učitelku …?
Máma se Davidovi neozývala, tátu neznal a on jeho také ne. Dlouho to vypadalo, že bude muset David do dětského domova. Mámu měl ale rád, i když se mu neozývala. Byla po celý jeho krátký život jeho jediná jistota. Nechtěl o ni přijít.
Snažili jsme se maminku dohledat a přimět ji, aby za synem začala docházet. Když viděla, jak se její syn změnil, že není ustrašený, ale usměvavý kluk se správným sebevědomím, hnulo se v ní svědomí a za všechno se mu omluvila. Našla si pořádnou práci, dostala svoji závislost na alkoholu pod kontrolu a začala usilovat u soudu o to, aby se David mohl vrátit k ní domů. To se nakonec podařilo a David byl šťastný. A my s ním. Přejme jim oběma, aby je už nic neovládalo, aby nemuseli mít žádná tajemství a život je jen bavil.
