Byl ale v rodině bohužel terčem posměchu, urážek a ponižování a to nejen kvůli své odlišné sexuální orientaci. Nebyl v rodině šťastný, byl vystresovaný a všeho se bál. Nejvíc se bál tmy a přesto se vydal jednou v noci z domova 14 km pěšky podél silnice až do nejbližšího města, kde věděl, že je OSPOD. V 8 ráno seděl na úřadě v čekárně. Sociální pracovnice jej poslala rovnou do Klokánku. Říkejme mu třeba Adrian.
Když přišel k nám do Klokánku, únavou se mu klížily oči. Měl na sobě jen trenýrky a boty. Nic víc. Vykoupal se, nejedl se, zalehl do postele a spal dva dny. Byli jsme překvapení, jak za všechno děkoval, jak si po sobě automaticky umyl vanu, jak moc byl vyčerpaný a pokorný. Třetí den přijel do Klokánku jeho strýc a vyžadoval, aby se Adrian okamžitě vrátil k němu domů. Poprvé jsme viděli, že s námi v zádech dokázal odmítnout setkání se strýcem, přemohl svůj panický strach a řekl mu to do očí. Dočkal se výhružek a citového vydírání.
Postupně se Adrian uklidnil, rozkvetl a začal si život užívat. Dokončil učební obor. Vypravili jsme ho do života, oslavili jsme s ním jeho 18. narozeniny. Pak musel Klokánek opustit, protože pravidla umístění dospělých neumožňují. Pomohli jsme mu sehnat bydlení, pomohli jsme mu vyřídit sirotčí důchod, jsme mu dál oporou a rodinou. Adrian dokončil školu, vystudoval obor pracovníka v sociálních službách a jeho klienti, seniorky a senioři v domově důchodců, si nemohou jeho laskavý a dobrotivý přístup a pohled na svět vynachválit.
Jméno dítěte bylo z důvodu zachování anonymity pozměněno.
