Sám Adam poznal za svůj 10letý život, jak moc je soužití s takto nemocným člověkem náročný. Snažil se o maminku co nejvíc starat, zastával téměř veškeré domácí práce, zajišťoval mamince kontakt se světem a zastupoval ji nenápadně při vyřizování potřebných věcí. Jejich vztah byl a je dodnes velmi hezký. Adam má svojí maminku moc rád. Když ale maminka musela do nemocnice, přišel Adámek k nám do Klokánku. Zvykal si těžce. Měl o maminku strach a cítil se opuštěný. Nedokázal se uvolnit a dovolit si být dítětem.
Postupně se v kolektivu dětí a v péči klokánčích tet uvolnil, začal si hrát a nejčastěji jsme ho našli s knížkou. Jeho zvídavost vedla k tomu, že nám pokládal záludné otázky ze všech možných přírodovědných oborů a jen tak nějaká odpověď mu nestačila. Někdy to pro nás znamenalo i domácí přípravu, abychom dokázali držet krok.
Celkově se uklidnil. Zajišťovali jsme mu kontakt s maminkou, jezdili jsme za ní na návštěvy do psychiatrické léčebny. I maminka poznala, že máme Adámka rádi a přestala mít o něj strach. Jediný z rodiny, kdo jim dvěma zbyl, byla babička ze strany maminky. Ale vztahy byly napjaté. Nakonec si Adámek získal srdce babičky, kterou jsme pozvali do Klokánku a nechali jsme vztahům a srdci trochu volný průběh. Babička je velmi zdatná a aktivní žena a označení babička je v jejím případě spíše zavádějící. Pečuje ještě o další vnoučata od druhé dcery, která je postižená stejným psychiatrickým zatížením. Jsme za Adámka moc rádi, že může vyrůstat v širší rodině, babičce pomáhá, občas si dovolí i zazlobit, jak se na správné dítě sluší a patří. Vídáme se na letních táborech, kde se setkáváme se spokojeným, šťastným a zdravým Adamem, který už se o maminku nebojí, s maminkou se vídá a už ho nejvíc ze všeho zase zajímají jeho encyklopedie a knížky.
