Život plačícímu miminku zachránil hodný bezdomovec, který zavolal záchranku. Adámek byl podchlazený, ale zdravý a životaschopný. Policii se podařilo vypátrat nejen matku, ale jejím prostřednictvím i otce a babičku. Adámkův táta byl po těžké autonehodě upoutaný na lůžko a lékaři netušili, zda se někdy uzdraví. O Adámka se začala starat babička, maminka jeho matky. Miminku byla dopřána všechna péče a láska, kterou si zasloužil. Bohužel zasáhnul krutý osud a babička náhle zamřela. Adámek byl svěřen do ústavu a posléze si ho směla vzít k sobě jeho matka, která se nastěhovala do bytu svého bývalého přítele, Adamova otce. Ten byl stále v nemocnici. Malému Adámkovi nastaly kruté časy. Hlad, špína a zanedbávání byly tím nejmenším, co se mu mohlo přihodit. Byl totiž denně bitý a týraný! Nebýt nečekané návštěvy sociální pracovnice, která ho našla zamčeného ve skříni na chodbě, asi by nepřežil. Matka byla odsouzena na pět let za týrání a Adam putoval znovu do ústavu. Tatínkův stav se mezi tím pomalu, ale trvale, zlepšoval. Po dvou letech strávených v dětském domově mohl jít Adam domů. K tátovi, do kterého vkládal všechny svoje naděje a také city. Jenže, tatínek už nebyl jako dřív. Ke všem jeho zdravotním komplikacím se přidala poúrazová epilepsie a trvale ho invalidizovala. O syna se sice staral, jak nejlépe mohl, ale Adam šťastný nebyl. „Tati, potřebuji do školy penál. Tati, nemohl bych dostat svačinu, mám hlad. Tati, tati…“ Adam se stal třídním otloukáním a jeho chování se horšilo. Dvojka z chování, rvačky a čím dál častější absence, přivedly jeho třídní učitelku na nápad zavolat do Klokánku. Události nabraly rychlý spád. Se souhlasem otce byl chlapec přijatý k nám. Zprvu nebylo vše růžové, jak by se dalo čekat. Dítě, které je zvyklé se o všechno starat samo, a také samo o všem rozhodovat, se jen nerado přizpůsobuje zaběhnutému režimu. Ale i tím si musí umět každá teta v Klokánku poradit. Pomoct jí v tom může psycholožka, která s Adámkem strávila mnoho hodin terapií. Při sestavování individuálního plánu, který každé dítě v Klokánku musí mít, si Adam přál něco, co nás všechny moc překvapilo. Naučit se vařit! „Chci umět upéct kuře a taky bábovku. No a začal bych palačinkami, ty mi doma nikdy nešly…“ přiznal. Vařit a péct chtěl kvůli tátovi, aby si chlapi mohli doma připravit něco dobrého. A tak dostal Adam pořádnou pánskou zástěru a sešitek na recepty. Byl od přírody talent a vaření mu šlo skoro samo. Za rok, kdy u nás pobýval (půl roku navíc může mimořádně povolit soud) se naučil vařit málem jako šéfkuchař. Zvládnul i svíčkovou s domácím knedlíkem! Asi není potřeba říkat, čím se náš Adámek chystá vyučit. Bohužel, to není šťastný konec tohoto příběhu. Adámek se vrátil domů k otci a stará se o něho. Otec je čím dál víc odkázaný na synovu péči. Ani finančně na tom nejsou ti dva stateční chlapi dobře. Životní minimum pro dva a nutnost kupovat drahé léky, činí z Adama a jeho otce téměř hladové chuďasy. Adam chodí na brigády a svoje milované kuře peče jen výjimečně. Snažíme se mu pomáhat, jak jen to jde. Na Vánoce tety napekly a poslaly cukroví i vánočku a také pár hezkých dárků.
