V pěstounské péči se měla mít dobře, ale nebylo tomu tak. Její třídní učitelka opakovaně upozorňovala na velké modřiny, kterých měla devítiletá Lenička na zádech, stehnech i rukách nepočítaně. Byla lehce mentálně retardovaná a její pěstounka si na ni neustále stěžovala. „Je to prase a drobí. Pořád po ní uklízím!“ hádala se s učitelkou, jako by to byla omluva pro bití a fackování, které se ani nenamáhala skrývat.
Lenička skončila v Klokánku, kde si připadala jako v nebi. Doslova. Stále se totiž tety ptala: „A takhle vypadá nebe? A budu i zítra u vás v nebi?“ Její otázky byly tetě divné a vše šla probrat s ředitelkou Klokánku. Ta o všem informoval nejen příslušné státní orgány, ale také se pořádně vyptala oné starostlivé třídní učitelky. Ta pokývala hlavou, že je jí vše jasné: „Ona patří celá rodina k nějaké sektě! Nesmějí navštěvovat kino ani divadlo, doma nemají televizi ani rádio. Scházejí se na některém vršku za městem, ale je to prý tajné!“
Veškeré informace byly předány policii a potvrdily se. Všichni v Klokánku předpokládali, že se Lenička už domů nevrátí. Opak byl ale pravdou. Leničku si směl odvézt manžel pěstounky, který měl rovněž statut pěstouna, ale k dalším dětem, které měla rodina rovněž, mimo svých dvou biologických dětí, v péči. Pěstounské děti ale byly o dost starší než Lenička a tak už výprasky nedostávaly. Mlčely ze strachu, že budou muset jít do dětského domova, jak jim bylo opakovaně vyhrožováno. Jasno do celé věci přinesl až jeden z biologických synů pěstounů. Byl ochotný svědčit u soudu! Při prvním soudním jednání se s ním setkala i sociální pracovnice Klokánku a poděkovala mu. Za jeho statečnost a odvahu. Pěstounka byla odsouzena k nepodmíněnému trestu, pěstoun k podmínce a všechny děti přešly do dětského domova. Jen Lenička měla osud jiný. Osvojila si ji, navzdory svému vyššímu věku, Leniččina třídní učitelka, která nemohla na malou bezbrannou dívku zapomenout.