Je nás šest a máme moc rádi písek. Občas na něm děti zapomenou hračku anebo si v odpadkovém koši najdeme kousek oplatky anebo nedopité pití. Je pravda, že když jsme na písku my, tak sem ani moc děti s maminkami nechodí a tak se radši schováváme v našem roští a chodíme odtud pískoviště kontrolovat. Lidem se raději vyhýbáme. Dívají se na nás a říkají „panebože“. Je pravda, že naše oblečení je špinavé a potrhané a že máme dost boláky a jsme špinaví, a jak se škrábeme, tak máme ty boláky ještě větší, my s tím ale nic nenaděláme.
Máma s tátou nám v našem roští udělali pelíšky. Vystlali nám je natrhanou trávou a tou se také přikrýváme, jakože se do ní zahrabeme. Naštěstí není zima. Je nás pět dětí a schoulíme se k sobě do klubíčka. Naši pak navečer odcházejí a koukají, co je v popelnicích nového. Abychom měli víc jídla.
Jak dlouho takhle bydlíme? Úplně to neumíme odhadnout, jsme ještě malí, ani ještě nechodíme do školy. Přijeli jsme do tohohle města za příbuznými, ti nás ale do bytu nevzali, že máme ty boláky….
Děti, vylézající z roští na pískoviště, ale viděli lidé. Několikrát řekli „panebože“ a pak zavolali sociálku. Ta přijela s městskou policií. Bylo zjevné, že jsou děti velmi zanedbané a rodiče prokazatelně nemají podmínky, aby se o děti postarali. Tak přivolali Klokánek – že oni děti v tomto stavu do auta vzít nemůžou, Klokánek mohl. S pomocí rodičů se podařilo děti naložit do auta a odvézt rovnou do nemocnice. V nemocnici se děti nejprve musely odléčit. Trpěly kožním onemocněním, měly svrab a impetigo, v hlavičkách parazity. Prakticky nemluvily a vydávaly jen skřeky.
Do Klokánku za dětmi rodiče nikdy nepřišli a poděli se kdoví kam. Dostatek hraček, jídla a pozornosti v Klokánku z ustrašených dětí vytvořil zvídavé rošťáky, kteří milovali pohádky a písničky.
Bohužel tihle mrňouskové teď už nemají ani sami sebe. V žádném dětském domově nebylo pět volných míst a děti byly nakonec rozděleny do dvou ústavních zařízení …