Nevšímavost, nezájem, neochota a nedostatek svědomí. Jak jinak nazvat chování všech blízkých i sousedů, kteří několik let přihlíželi, aniž by kohokoli upozornili na chování rodičů vůči svým dvěma dcerkám? Holčičky do Klokánku přijely sanitkou z nemocnice, kde se léčily s těžkými zažívacími problémy, domnělou cukrovkou, vysokým tlakem a dalšími chorobami. Ani lékaři si nevěděli zpočátku rady, když nevěřícně prověřovali výsledky krevních testů. Až když děvčata pojala důvěru k jedné ze sestřiček a svěřila se jí, co doma zažívají. Jejich rodiče pili tak, že občas proleželi na chodníku před domem skoro celý den. Sousedé je překračovali, aniž by se zamysleli, kde jsou děti a kdo je hlídá? Haničce bylo necelých sedm a Aničce pět let. Staraly se o sebe samy a to přiměřeně věku. Pár dnů jedly jen kostkový cukr a někdy zase ztvrdlé pečivo z popelnice. Výjimkou nebyly ani kočičí granule, které si „půjčovaly“ tajně od kocoura z vedlejší ulice. Potom na svých toulkách objevily jakýsi kontejner s poškozeným zbožím. „Teto, do plechovek jsme se nemohly dostat, i když se nám podařilo zatlouct do víčka hřebík. Ale vaječný koňak, ten nám chutnal. Ale potom ho objevila máma a sebrala nám ho!“ líčila Hanička všem obyvatelům svého klokaního bytu. I v nemocnici tato zpráva pomohla vyluštit záhadu výsledků testů. Po několika dnech, či spíš týdnech, byla děvčata téměř zdravá! Zbývalo vyřešit, jak, a hlavně kde, se bude odvíjet jejich další život. Příbuzné se nepodařilo dohledat a rodiče měli zájem jen o jedno. Svoje pití. Že největším pomocníkem bývá náhoda, už pro nás není nic nového. Zafungovala spolehlivě i v tomto případě. Jedna ze zdravotních sestřiček se svými malými pacientkami navázala přátelství tak hluboké, že si je s požehnáním úřadů mohla přímo od nás odvést domů. Naše holčičky se konečně dočkaly toho, po čem dlouho toužily. Klidného a bezpečného domova!. Po dvou letech přibyl do rodiny i malý chlapeček a děvčátka tak získala i bratříčka!