Luděk

Čtrnáctiletý chlapec měl až donedávna téměř všechno, co si mohl přát. Hezký domov, kde se o něho pečlivě starala maminka. A také pejska, s kterým si dobře rozuměl. Otec mu zemřel už dávno, ale matčina péče mu vždycky všechno vynahradila. Jednoho deštivého rána se ale Luděk probudil do zlého snu, který neměl skončit. „Zaspal jsem“, pomyslel si a rychle vyskočil z postele. V bytě bylo nezvyklé ticho. „Kde je maminka? Jak to, že mě nechala tak dlouho spát? A proč mi nechystá snídani?“ ptal se sám sebe, když dlouhou chodbou běžel do matčiny ložnice. Maminka tam ležela bez známek života. Ve spánku prodělala infarkt a zemřela. Luděk u ní proseděl celé dopoledne, než se odhodlal zavolat záchranku. On sám skončil v péči sociální pracovnice, která ho dovedla i s milovaným pejskem do Klokánku, než tragickou záležitost nějak vyřeší. Doufala, že se jí podaří najít v rámci širší rodiny chlapce někoho, kdo by byl ochotný se ho ujmout. Jedinou příbuznou se ukázala být Luďkova vzdálená teta, sestřenice matky. Pobývala po těžké autonehodě v ústavní péči a byla na vozíku. Trpěla i dalšími nemocemi, kvůli kterým byla těžce invalidní. Luděk za ní začal z Klokánku jezdit na návštěvy a s dosud neznámou tetou Klárou se velmi spřátelil. „Nemohli bychom bydlet společně?“ zeptala se Klára klokánčí tety, která za ní Luďka dovezla služebním autem. Ta jen pokrčila rameny a slíbila, že se zeptá. Klokánek byl této myšlence nakloněn a sociální pracovnice OSPOD také. Ale kde sehnat bezbariérový byt a pečovatelku k tomu? Všechny možnosti, přes velkou ochotu zúčastněných, by trvaly dlouhé měsíce, možná i roky… Přidělení bytu a jeho přestavba na bezbariérový, schválení všech formalit a nejasný zdravotní stav paní Kláry… Aby bylo vše ještě komplikovanější, tetin zdravotní stav se zhoršil a musela prodělat další z řady operací. Samostatné bydlení už nepřicházelo v úvahu. Luděk se propadal do čím dál větší deprese. „Slíbili jste mi to! A ona taky! Radši se zabiju, než abych šel do děcáku!“ křičel a máchal kolem sebe kuchyňským nožem. Ani ve škole si nevedl tak dobře, jako doposud. „Nebude tady moct zůstat. Potřebuje psychiatrickou péči, ohrožuje spolužáky,“ konstatovala smutně jeho třídní učitelka, která už vyčerpala všechny možnosti, jak Luďkovi pomoct. Věnovala se mu každý den, hovořila s ním i jeho spolužáky také. Ale nic nepomáhalo. Měla pravdu. Pokud to takhle půjde dál, skončí Luděk v diagnostickém ústavu a potom kdo ví… Vše změnila jedna krátká reportáž v televizi. Byla o jakési neziskové organizaci, která poskytuje chráněné bydlení pro dospělé, tělesně postižené klienty a poskytuje zároveň asistenční službu. „To je ono, to je cesta pro Luďka a jeho tetu!“ vykřikla nadšeně pečující klokánčí teta a pořad nahrála. Pro jistotu, aby ho mohla ukázat ředitelce i sociální pracovnici. Klokánek se s onou organizací ihned spojil a vznesl dotaz, zda by spolu s tetou mohl u nich pobývat i Luděk. Kladná odpověď vyvolala u všech nadšení! Události nabraly rychlý spád. V zařízení byli ochotní přijmout tetu i jejího synovce, jen museli provést nějaké stavební úpravy, aby byt zvětšili a přizpůsobili. Během měsíce bylo vše hotovo. Luděk se mohl s tetou nastěhovat! Dobrá vůle a snaha mnoha ochotných lidí zvítězila i přes to, že vše zprvu vypadalo beznadějně!