Jsou to tři krásné princezny, které nám moc přirostly k srdci. Do Klokánku přišly nešťastné, hladové a špinavé. Stýskalo se jim po mamince a s námi moc mluvit nechtěly. Matka s dětmi neměla kde bydlet a po příbuzných už to dál nešlo. Holčičky byly ještě malé, nejstarší z nich šla teprve do první třídy, prostřední dívenka chodila do posledního ročníku mateřské školy a ta nejmladší ještě řádila doma, jak to jen tříleté dítě umí. Bylo jí všude plno, povídala, povídala a povídala. Asi tím kompenzovala postižení své starší sestry, prostřední z nich všech, která trpěla těžkou sluchovou vadou a de facto byla hluchoněmá. To jsme ale vůbec nevěděli, nicméně jsme na to postupem času přišli sami. Sociální pracovnice úřadu nám příliš nápomocna nebyla a to, že má dívenka dokonce předepsané naslouchátko, jsme se dozvěděli, až když jsme složitě zajišťovali odborná vyšetření, protože se nám to všechno nějak nezdálo. Ale nevzdávali jsme to. Dokázali jsme ve spolupráci s poradnou dívenku přihlásit do speciální mateřské školy až v Praze, která je určená pro děti s poruchami sluchu a učí je znakovou řeč. Školka funguje jako týdenní, takže bylo v pondělí vždy velké a slzavé loučení. A v pátek velké vítání. Bylo ale moc hezké vidět, jak se dívenka rozvíjí, jak se učí znakovou řeč, jak má chuť komunikovat a nechce se jen vézt mezi svými zdatnými sestrami. I pro ty bylo velmi těžké pochopit, že se jim sestřička, kterou jsou tak moc zvyklé ochraňovat, zase vrátí do Klokánku až v pátek a budou spolu o víkendu řádit. Nejstarší ze sester byla z rodiny zatížená až úzkostná tím, jak se o sestru bála, vnímala citlivě její složitou situaci ve společnosti, a snažila se jí být vždy po ruce.
Rok se s rokem sešel a v případě dívenek se nedělo po stránce sociálně právní ochrany skoro nic. OSPOD příliš aktivní nebyl, rodina nebyla aktivní vůbec, matka porodila další miminko, se kterým neměla stále kde bydlet. Blížil se konec doby, kdy děti musí z Klokánku odejít někam dál. Doufali jsme v pěstounskou rodinu, nikdo se o holčičky ale nepřihlásil. Doufali jsme v jeden společný dětský domov tak, aby prostřední z dívenek mohla pokračovat v dojíždění do Prahy do školky, kde si už zvykla a dělala velké pokroky v komunikaci. To se nám ovšem také nesplnilo. Ale nebylo to naší chybou, protože další umístění dětí bohužel nespadá do našich kompetencí. Sociální pracovnice OSPOD, i přes svůj slib dětem, náhle zvolila rozdělení dětí do dvou dětských domovů. Ale jak! Prostřední z dívenek byla umístěná přes 300 km od svých sester až do jižních Čech, kde je dětský domov pro děti s poruchami sluchu. Přitom jeden je i blíže, ale to bylo každému jedno. Nejstarší a nejmladší sestra byly umístěné v dětském domově v severních Čechách.
A aby to neměly úplně snadné, byl podán ze strany OSPOD návrh na tzv. rychlé předběžné opatření, kdy si pro děti přijel soudní vykonavatel i s justiční stráží a děti odvezl ze dne na den. A to zrovna přišla nejstarší dívenka domů s prvním vysvědčením. Tolik pláče jsme jen těžko snášeli. Děti ničemu nerozuměly, nevěděly proč odjíždějí, cítily se podvedené. Po těchto zkušenostech jsme se domluvili na soudu s vykonavatelem a prostřední dívenku jsme do jižních Čech převezli raději sami naším autem a v relativním klidu. Neuměli jsme si představit, že ji naložíme do auta vykonavateli od soudu, kterého nezná, nebude s ním umět komunikovat, protože nemluví. Bylo to moc bolestivé a moc jsme se zlobili všichni na celý svět, že někdo mohl takto srostlou sourozeneckou skupinu rozdělit.
Přestože jsme nebyli účastníkem soudního řízení, podali jsme odvolání, které nám bylo samozřejmě zamítnuté. Nicméně soud alespoň v našem odvolání obdržel informace, které mu OSPOD pravděpodobně záměrně pro ulehčení práce nesdělil. Dle našich aktuálních informací probíhá po roce jejich rozdělení soudní řízení o spojení sester do jednoho dětského domova tak, aby nadále mohly vyrůstat spolu. My jsme je totiž jezdili pravidelně navštěvovat do dětského domova a jejich první otázka vždycky byla, co se děje a kde je jejich prostřední sestřička. Tak jsme si to pro sebe nenechali a soudu jsme pravidelně dávali podněty a informace.
Jsme moc rádi, že jsme boj za tyhle tři cácorky nevzdali a snad se skutečně podaří je spojit zase v jeden tým. Nicméně trauma z jejich odloučení už jim nikdo asi z paměti nevymaže, bohužel … a přitom stačilo jen víc děti poslouchat, respektovat jejich vztahy a vazby a trochu se snažit najít lepší řešení jejich, už tak složité, situace. Věřím ale, že teď už bude princezničkám lépe.