Jednoho dne jsme v Klokánku měli naléhavý telefonát: „Dobrý den, tady je OSPOD (oddělení sociálně-právní ochrany dětí), potřebovali bychom vaši pomoc. Našli jsme holčičku, šestiletou, s maminkou, ale ta se o ní už nedokáže postarat. Je nemocná, dlouhé měsíce už ani nevychází z bytu, nějaké potraviny jim domů nosí známí, holčička už dlouho taky nebyla vůbec venku, nechodí ani do povinného předškolního vzdělávání a doma to mají fakt strašné. Pro holčičku si ale musíte přijet, ta maminka už prostě chodit nemůže. Nechce jít k doktorovi, přivolat si sanitku, nás do toho bytu zavolali známí, my se tam marně dostávali týdny, nikdo nám neotevíral, ale teď ti známí udělali na matku past, aby prostě otevřela, a my se dovnitř dostali, protože už je to tam fakt strašné. Prosím přijeďte. Maminka slíbila, že vám holčičku předá a bude se léčit, my tady na vás počkáme…“
Do půl hodiny jsme byli na místě. Vybaveni potřebnou dokumentací a hračkou pro holčičku. Před domem stál shluk zvědavých lidí, komentující stav slovy „No to je dost, že jste tady a že té holčičce pomůžete, je to hrozné, co se u nich doma děje a že se o to konečně někdo zajímá…“ Mezi dveřmi bytu rodiny stála sociální pracovnice OSPODu s vytřeštěným výrazem v obličeji. Vedla nás do jediné místnosti bytu. Ve staré sedací soupravě napůl seděla a napůl ležela hubená žena s obrovským útvarem na břiše. Obtížně dýchala a velmi těžce se jí mluvilo. Měla popelavě šedou barvu, a když jste se jí podívali do očí, viděli jste, že prostě umírá… V jejím náručí se choulila vyděšená holčička.
Vysvětlili jsme mamince i děvčátku, co je to Klokánek, jak se tam o holčičku postaráme, že si u nás najde kamarády a bude chodit ven na zahrádku a na sluníčko. A maminka že bude mít čas se uzdravit. Chtěli jsme tomu prostě věřit a chtěli jsme, aby tomu věřila holčička. Zatímco jedna naše pracovnice s maminkou sepisovala nutné písemnosti, druhé pracovnici se podařilo s dívenkou navázat kontakt. Přijala její ruku a odpoutala se od maminky. Vyprávěla, jak se bojí dětí, že proto nechodí ven. Že jsou doma s maminkou a mají svoje hezké chvilky – že jsou spolu a povídají si, protože televize už jim dlouho nejde. Že hodně spí, protože je brzy tma. Je tak zvyklá. „Chceš vidět mojí nejhezčí hračku?“ Na tuto otázku nikdy nezapomeneme, protože pak holčička sáhla do hromádky, na které zřejmě spala a z pod polštářku vyndala papírovou dárkovou tašku… „Vidíš, tady je. Taška, můžu si ji zvětšovat a zmenšovat a dávat si tam různé věci, koukej.“ Vyndala z tašky obal od sušenky. A potom jsme odcházeli. Holčička se vedla za ruku s naší pracovnicí a po pravdě se těšila, co vše zažije. Neplakala. Plakat se chtělo všem dospělým. Dívali jsme se mamince do očí a opravdu jsme tak nějak všichni věděli, že je to naposledy… Maminka slíbila, že se nějak vykoupe a známý jí pomůže a zavolá jí sanitku. Nezavolal. Že ale k matce přišel a přinesl jí alkohol, na kterém byla závislá, jsme se dověděli od policie až další den. V noci pak matka zemřela.
Holčička si pomalu zvykala na nové prostředí, další děti i dospěláky a my jsme čas, kdy objevovala nové aktivity, hry a dobroty, využili k tomu, abychom vyhledali její babičku a biologického tatínka. Oba nám říkali, že se snažili matce pomáhat, ale všechno bylo marné. Ona pomoc odmítala a na prvním místě byl pro ní alkohol. Když paní psycholožka holčičce sdělovala, že maminka zemřela, byl to tatínek a babička, kdo holčičku pevně drželi, aby věděla, že jsou tady pro ní. Věnovali jí maminčinu fotku, kterou od této doby měla pod polštářem ve své oblíbené dárkové tašce. Slíbili, že budou holčičku v Klokánku navštěvovat a svůj slib plnili a za děvčátkem dokonce chodili společně a společně si jí brali i na návštěvy do domácnosti babičky.
Uplynulo několik měsíců a tatínek začal za holčičkou chodit opilý. Babička s ním už nepřicházela a sdělila Klokánku, že se přestal snažit a ona má dost svých starostí, aby se o děvčátko trvale postarala, ať se stará táta. Ten ale přišel o bydlení a vrátil se na Slovensko, kde kdysi sám vyrůstal v dětském domově. Přišel podzim a dívenka šla do první třídy s „kornoutem prvňáčků“ z Klokánku. Ptala se pak, proč ve škole jiné děti měli rodiče a ona tetu z Klokánku. Maminka za ní chodí jako zombík v noci a říká jí, že ona přijít už nemůže, ale proč za ní nepřišel táta? Ten nakonec ztratil zájem úplně, přestal i telefonovat. Psychický stav dívenky už vyžadoval medikaci a nakonec i hospitalizaci. Soud rozhodl o přechodu děvčátka do dětského domova. Žádný pěstoun neměl zájem o dívenku s psychiatrickou zátěží a alkoholismem u obou rodičů. Z psychiatrické léčebny už dívenka odjela do dětského domova, aby zde „zakořenila“. S sebou si odvezla i svou nejmilejší hračku, ve které měla schovanou fotografii maminky…