30. 9. 2025

Dvě dívky studující střední školu měly velké problémy. Potýkaly se s chudobou, přestože jejich matka byla lékařka. A potýkaly se i s jednáním otce, který vstoupil do jakéhosi spolku otců, jimž je odepřeno právo stýkat se svými dětmi. Spolu s nimi i několika známými osobnostmi stanoval před jejich školou a hlasitě se domáhal přítomnosti svých dcer. Ty se za něho styděly a taky se trochu bály. Byly totiž svědky domácího násilí, kterého se jejich otec dopouštěl na matce. Ta se v zoufalství sebrala a s dcerami se odstěhovala jinam. Platila vysoký nájem, živila dvě děti i sebe a nedostávala ani korunu výživného. Peníze měla rozpočítané na každý den a nebylo jich mnoho. Děvčata si přivydělávala nejrůznějšími brigádami, ale jen na krátkou dobu. Jinak se to otec dozvěděl a udával matku, že nechá pracovat nezletilé. Bylo celkem zvláštní, co si dovoloval a nikdo proti němu nezasáhnul.  I matka na něho podala trestní oznámení za neplacení výživného. On ale byl nezaměstnaný a vždycky spolehlivě zargumentoval, že koupil svým dcerám dárky. Tu rozbitý deštník, nebo klidně jen tabulku čokolády. I to bylo bráno soudem jako dobrý úmysl a k udělení trestu nikdy nedošlo. Děvčata k nám přišla po předchozí domluvě s matkou. Té se alespoň na chvíli ulevilo od věčného šetření. A děvčatům zase od nátlakového otcova chování.  Holky dostaly náš nejmenší byt a v něm si samy hospodařily. „Máme se jako v ráji!“ říkaly, když si mohly samy upéct kuře a taky si ho celé sníst. Ve skladu si vybraly zděděné, ale velmi hezké a módní oblečení, které nám nosí hodní lidé po svých dětech. A našel se pro ně i starší mobilní telefon. Největší radost zažívaly, když mohly s Klokánkem na nějaký výlet nebo návštěvu kina či divadla. To byl pro ně největší svátek! „Maminka neměla na vstupné a moc ji to mrzelo. Raději jsme jí to ani neříkaly, že bychom do školy potřebovaly peníze. A táta? Ten na stanování před školou má, ale nám nedá nic. Prý to šetří na knížku, aby mohl svoje výdaje ukázat soudu,“ vysvětlovala Dana a její mladší sestra Věra jen přikyvovala. Obě děvčata chodila za tetou do vedlejšího bytu a učily se u ní vařit. Prý po tom vždycky toužily, ale maminka neměla čas. Chodila coby lékařka zaskakovat do několika ordinací, aby si přivydělala nějakou tu korunu. Byl čas si dcery odvést zase domů. Viděly jsme na nich, že se jim moc nechce. Podle jejich slov jim u nás nic nechybělo. Navíc tady našly hodně kamarádů, což jim doposud chybělo. Děti z normálních funkčních rodin většinou nechápou, čím vším procházejí jejich spolužáci, kteří neměli to štěstí mít milující rodiče. Je to smutné, ale přirozené. Ke stigmatizaci dětí z Klokánku nebo dětského domova by nemělo nikdy docházet. Přesto se to děje víc než často. Jako by nestačilo jedno neštěstí. Děti musí ještě zažívat skrytou šikanu stran svých vrstevníků nebo spolužáků. Často nemají možnost navštěvovat drahé kroužky nebo jet na lyžařský výcvik. Dle našeho mínění by nebylo pro danou školu tak velký výdaj mít několikery lyže určené k půjčování. A taky nějaký fond, který by právě tyto děti podpořil.  My měli v Klokánku velké štěstí. Samotní rodiče se složili na pobyt našeho dítěte z Klokánku a to mohlo jen do školy v přírodě i na lyžařský výcvik. Překvapilo nás to a taky velmi potěšilo. Je hezké, když ostatní nejsou lhostejní a nevšímaví. I pro ně to musí být hezký pocit, že jsou potřební a užiteční. Děkujeme!