Není žádnou výjimkou situace, kdy si musíme pro nově svěřené děti vy\zvednout v místě jejich bydliště. Buďv rodině nemají peníze na dopravu, nebo jsou nezvěstní či nesouhlasí s pobytem svých potomků a rozhodnutí soudu bojkotují. Tentokrát jsme museli vypravit pro děti dvě auta, protože sourozenců bylo šest a samozřejmě musela každou partičku doprovázet naše teta. Byl to celkem dlouhý výlet, protože děti měly bydliště skoro v padesát kilometrů vzdáleném městě. Nikdy nenavštěvovaly školku ani školu, přestože těm nejstarším už bylo osm a sedm let. Přivítal nás zchátralý a špinavý domek, zanedbaná zahrádka a horda špinavých a hladových dětí. Nijak se neostýchaly, když jsme jim nabídli domácí koláč a pro ty nemladší piškoty. Nezapomněli jsme ani na pití, což bylo ze strany dětí přijato s rozpaky. Byly zvyklé na Coca Colu. Dětem jsme vše vysvětlili a snažili se promluvit i s matkou. Ta spokojeně spala na polorozpadlém gauči, přikrytá jakýmsi potrhaným županem. Nevnímala nás a snahy ji probudit byly naprosto marné. Až po chvíli otevřela oči, něco zamumlala a spala dál. K našemu štěstí přišel otec s nákupem. Měl plnou tašku lahvového piva a pro děti pytel rohlíků. K obědu!
Cesta do Klokánku probíhala k našemu překvapení celkem klidně. Zastavili jsme se i u lékaře, který vydal povolení k pobytu v kolektivu. Dobrodružná pouť dětí za lepší budoucností mohla konečně začít! Děti přivítala teta, která byla pro ně určena. Díky tomu největšímu bytu mohly sourozenci zůstat spolu a byli za tuto možnost vděční. „Rudíku, ne abys tady něco podpálil!“ nařídila nejstarší Gábinka bratrovi, když si všimla, že nenápadně tahá z kapsy tepláčků sirky. Byla to chvilička. Teta zrovna svlékala jeho bratra, aby se mohl jít vykoupat a obléct čisté oblečení. Gábinka bratra bránila. „On neměl žádné hračky, tak si vždycky hraje se sirkami. Jen musím dávat pozor, aby něco nepodpálil. Už u nás několikrát hořelo!“ Na posteli každého dítěte byla již připravená malá hračka a pastelky. K obědu se podávalo pečené kuřátko a po obědě mělo každé z dětí dostat nějakou sladkost. Tentokrát ovocný pohár se šlehačkou. Gábinka byla v rozpacích. „To budeme jíst? A to se smí?“ Nemohla tomu vůbec uvěřit. Konečně se usmála. Byla tak krásná! A netrvalo dlouho, když se ukázalo, že je i velmi chytrá. Ve škole by ji nejraději zařadili do druhé třídy, přestože v té první nebyla ani den. Maminka neměla čas ji tam odvést, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Do školy měla chodit i její sestra Marcelka a do školky dva mladší bratři. Ti nejmenší byli stále téměř ležící a mnoho toho nenamluvili. „Jsou postižení!“ řekla Gábinka to, co slýchávala od rodičů. Nebyla to pravda. Byli jen zanedbaní. Po čase vše dohnali tak rychle, že se podivila i paní psycholožka z poradny. Takové pokroky už prý dlouho neviděla! Navíc, polovina dětí musela dodržovat bezlepkovou a bezlaktózovou dietu. Bylo náročné jim připravovat vhodnou stravu, ale vyplatilo se to. Děti začaly prospívat na duchu i těle. Soud jim prodloužil pobyt o další půlrok, což nahrálo matce.
Začala je totiž navštěvovat. Netajila se faktem, že děti jsou pro ni zdrojem příjmu, o který jejich pobytem v Klokánku přišla. Snažila se, ale jen stále spala. Byla totiž stále na drogách, s kterými nemínila přestat. Neměla na to sílu, nedokázala to. Otec dětí v dobré víře jí v tomto úsilí chtěl pomoct výpraskem a skončil ve vazbě. Matka měla zlomený nos a přeraženou ruku. Jeho snaha o nápravu byla zřejmě příliš horlivá! Gábinka se rychle naučila číst i psát a její největší zálibou byla návštěva místní knihovny. Po všech pohádkách se vrhla i na dobrodružné knihy a nakonec přelouskala i všechny díky Harryho Pottera. Bylo k neuvěření, že tahle slečna ještě před rokem neuměla číst! Jenže, rozsudek soudu byl neúprosný. Děti patří do rodiny, matka jeví zájem a tak byly děti opět svěřeny jí. Nechtělo se jim a plakaly. Držely se tety a prosily, aby směly zůstat v Klokánku. Teta měla co dělat, aby se před dětmi nerozplakala. Tvářila se optimisticky, ale v duši cítila smutek. Když děti odjely, plakala až do večera a ráno nemohla vstát. Úplně se zhroutila. Nedalo nám to a na děti jsme se jeli podívat hned za týden. Přivítaly nás opět špinavé a nešťastné. Utíkaly k autu, že s námi ihned odjedou. Matka, jak jinak, spala. Bal to otřesná situace. Nakonec jsme zavolali nejen na OSPOD, ale i na policii. Evidentně zde docházelo opět k dlouhodobému zanedbávání. Nikde ani kousek jídla a všude krutá zima. Vchodové dveře byly totiž prokopnuté a zakryté jen děravou dekou.
Všichni zúčastnění se shodli, že děti odeberou a my si je smíme ihned odvézt. Hned po přijetí jsme zjistili, že všechny děti zhubly, jedno dokonce o celá tři kila za týden. Nebylo tedy nač čekat. Jen v Klokánku dlouho děti nepobyly. Nebyl prý důvod. Tentokrát putovaly děti do dětského domova. Byl moc hezký, rodinného typu. Děti bydlely vedle sebe na patře a mohly se kdykoli vídat. Nebyl by to Rudík, kdyby to i zde nezkusil se svými sirkami. Kde je stále bral, nikdo nevěděl. Ale nic nepodpálil. Gábinka ho stále hlídala! Zrovna četla Dva roky prázdnin, když se ozvala pěstounská rodina s tím, že by si všechny sourozence byla ochotná vzít do péče. Doma měly dvě již dospívající děvčata. S dětmi si hned padli do oka. Paní byla náruživá čtenářka a pán, světe div se, hasič! Konec dobrý, vše dobré, říká se. V tomto případě rčení platilo na sto procent. Gábinka studuje vysokou školu a bude z ní učitelka češtiny. Asi ta nejlepší ze všech! Její sourozenci se vyučili nebo se na učiliště chystají. A Rudík? U toho je volba jasná. Stane se hasičem.