Noční příjem! V Klokánku celkem častý jev. Děti jsou z mnoha důvodů odebírány právě v tento čas. V noci. Tentokrát to byla manželská hádka, jejíž hluk donutil sousedy zavolat na polici. Ta objevila ve zdemolovaném bytě dvě tiché děti. Leželi na matraci v koutě místnosti a ani nedutaly. Holčičce byl rok a jejímu bratrovi necelé tři. Oba byli špinaví a notně zanedbaní. Neplakali, jen vystrašeně koukali zpoza potrhané deky. Když oba přebírala teta se sociální pracovnicí Klokánku, měla co dělat, aby se ubránila slzám. Něco tak hrozného viděla snad jen v nějakém válečném filmu. Jak bylo možné, že si dětí nevšiml lékař při očkování? Nebo sousedi z panelového domu, kde děti s rodiči bydleli? Toto otázku neuměl nikdo zodpovědět. Ve zprávě od lékaře, který chvíli před přijetím do Klokánku obě děti prohlédl na dětské pohotovosti místní nemocnice, bylo řečeno, že děti mají na tělech nejen rozsáhlé podlitiny vzniklé nejpravděpodobněji surovým bytím, ale i popáleniny od cigaret. Co všechno museli ti malí hrdinové vytrpět! Bolest, hlad a zimu. V jejich bytě se totiž netopilo a byla věčně otevřená okna. Proč, to rovněž nikdo netušil. Povedení rodiče putovali do vazby a jejich dětem se konečně začalo dařit lépe-v Klokánku. Pravidelná strava a vlídné zacházení jim prospívaly. Malá Alenka rostla jako z vody, ale její bratr trpěl záchvaty agrese. Jako by se snažil napodobit svého otce či matku. Poradit si s ním uměla nejlépe jedna z klokánčích tet. Vždycky ho pevně objala a konejšila. Nebála se, že od malého chlapce občas dostane nějakou tu tvrdou ránu. On ji začal postupně respektovat a milovat. Nastal čas přemýšlet, co bude s dětmi dál. K rodičům zpět samozřejmě nemohli a pobyt v ústavu by pro ně taky nebyl nejvhodnější. Nezbývalo než doufat, že se pro ně v brzké době najde pěstounská rodina. Hledání nebylo snadné, ale nakonec se vše povedlo. K našemu údivu si byl chlapeček neuvěřitelně podobný s budoucím panem pěstounem. Stejně světlé vlasy a oči modré jako len. Ti dva jako by se dlouho hledali! Alenka se zase měla ke své pěstounce. Dokonce se na ni usmála, což byl u ní téměř zázrak! Z první návštěvy jsme měli všichni radost. Tušili jsme, že se na děti usmálo opravdové štěstí. A měli jsme pravdu. Pěstouni nás o dětech pravidelně informovali, a když se za námi po roce přijeli podívat, nevycházeli jsme z údivu. Z Alenky vyrostla krásná malá slečinka a z chlapečka opravdový princ. Na boku měl šavli a na hlavě korunu. Smál se od ucha k uchu a pro svoji milovanou tetu z Klokánku měl nakreslený krásný obrázek i s drakem. Byl nadaný, to bylo víc než zřejmé.
Každý dobrý konec nás velmi potěší. Ujistí nás v tom, že naše práce není marná a má ohromný smysl. Představujeme si, jak na nás všechny budou děti vzpomínat po mnoha letech. Až budou samy dospělé a samostatné. Co si zapamatují? Vůni buchet, objetí tet, dětské hry na zahradě? Nebo úplně něco jiného? Co my si ze svého dětství pamatujeme? Pohlazení od babičky, dětskou šarvátku ve škole, první pětku v žákovské knížce. I o tom hovoříme při našich společných setkáních na poradách. Zdánlivé maličkosti mohou být důležitější, než cokoli složitého a učeného. V případě Péti, našeho chlapečka to byla jeho první pohádka, kterou slyšel právě od tety v Klokánku. Byla o Ferdovi mravenci!