Kdo by pochyboval, že malé osmileté děvčátko s očima modrýma jako dvě chrpy, se má u rodičů špatně! Vždyť na sobě měla vždycky značkové oblečení, ke svačině si nosila jen nejdražší jogurty a na hodinu malování měla luxusní pastelky pro profesionály. Byla tichá a pokorná. Nikdy nezlobila a bez připomínání vyplnila vše, co bylo školou po ní požadováno. Její matka ji vyzvedávala přesně po obědě. Vždy přijela svým luxusním autem, beze slova naložila dceru a byla pryč. Jednou přišla do školy Lotynka
modřinami na obličeji. Na dotaz učitelky, kde k takovým velkým modřinám přišla, Lotynka nedokázala odpovědět. Jen mlčky pokrčila rameny a tiše se usadila do lavice. Učitelka neváhala a zavolala sociální pracovnici z OSPODu. Ta se okamžitě dostavila a umístila Lotynku do Klokánku, než se vše nevysvětlí. Matka hned u dveří na ni začala křičet: „Je to prase, jen drobí a já po ní musím pořád jen uklízet!“ Prý ať klidně v tom Klokánku zůstane, ona už nechce dělat služku. Zbýval jí jen pohovor s otcem Leničky. Ale ten byl s manželkou za jedno. Holka se jim nepovedla! Lotynka jako by ani nechápala, co se stalo. Neplakala, na nic se neptala. Její pečující teta si s ní ale stejně pořád povídala, i když se zatím nikdy nedomohla jakékoli reakce. Jednou, zcela nečekaně, se na ni Lotynka obrátila: „A teto, až umřu, přijdu do nebe?“ Tato otázka tetě úplně vyrazila dech. Něco takového nečekala! Okamžitě holčičku ujistila, že ano, ale že ještě dlouho neumře! Lotynka jí nevěřila. Prý když tolik zlobila, půjde do pekla. Byla o tom přesvědčená. Psycholožka, která se Lotynce individuálně věnovala, se zaměřila na tento problém. Zjistila, že o nebi a peklu si s vnučkou povídá její babička. Matka matky. Byla to velmi pobožná žena a snažila se vychovat z holčičky poslušnou dceru a vnučku. S jejími rodiči moc nevycházela, ale rádi využívali jejího hlídání, tak mohla být s Lotynkou sama a říkat jí, co prý potřebovala slyšet. Byla už velmi stará a tak ani ona nemohla získat vnučku do vlastní péče. Nezbývalo než najít holčičce pěstouny. Dva hodní a ochotní lidé se s velkým úsilím našli. Byli z daleka, ale přijeli, jak to nejdřív šlo. Lotynka k nim oběma získala okamžitě důvěru. Skoro jsme tomu ani nemohli uvěřit! Když odešli na naši zahrádku před Klokánkem, jen jsme udiveně kroutili hlavami. Nemohli jsme tomu štěstí ani uvěřit. Pěstouni ale měli pro nás ještě jedno překvapení. Lotynka se jim svěřila s tajemstvím. Moc toužila po pejskovi! A oni jí ho slíbili. O týden později jsme mohli přivítat i dalšího člena jejich rodiny. Malého bílého čivaváčka! Lotynka byla štěstím úplně bez sebe. Byla snad úplně v šoku z té radosti, kterou prožívala. Okamžitě pejska pokřtila. Dostal jméno Karel. Proč, to nám neřekla, ale s tím jménem to pejskovi ohromně slušelo. Karel čekal na Lotynku doma u pěstounů, kam za ním mohla Lotynka už za necelých čtrnáct dnů. Oba rodiče k tomu dali souhlas. Ulevilo se jim. Prý budu cestovat a ne se starat o nějakou problematickou holku! Vše dopadlo, jak mělo. Všichni jsou šťastní, i když každý z jiného důvodu. Nebýt všímavé a taky hodně statečné učitelky, mohlo být všechno jinak. Kdo ví, jak by Lotynka skončila! Je důležité nebýt lhostejný a pochybující. Vždyť zlo nemusí být jen aktivní a konající. Někdy může být zlo skryté a váhající. Pochybující. Je dobré se občas zamyslet, co se v našem okolí děje a co za všemi skutky může být skryto.