30. 9. 2025

Malá holčička, Amálka, drobná a útlá, s výraznými kruhy pod očima. Koukala na nás zprvu nedůvěřivě. Jakoby očekávala nějakou další životní pohromu. Zažila jich ve svých sedmi letech už hodně. Trýznivý hlad a zimu, nedostatek pohybu a také surové bití. To když rodiče nesehnali na dluh alkohol. Občas si dodala odvahu a šla žebrat k sousedům v činžovním domě, kde s rodiči a sourozenci bydlela, o trochu mouky. Ti se nad ní většinou smilovali a mouku jí dali. Žádnému ze sousedů ale nebylo divné, v jak uboženém stavu holčička je a že žebrá stále o to samé. Nikdo se jí nezeptal, na co všechnu tu mouku potřebuje? Zřejmě aby si nemusel přidělávat práci a starosti. Amálka měla šest sourozenců, z nichž nejmladší byl úplné miminko. Spal ve starém kočáru uprostřed holého a vymrzlého obýváku přikrytý starou děravou dekou. Při odebírání dětí z rodiny ho policisté mále přehlédli. Byl totiž přikrytý i přes hlavu, prý aby mu nebyla zima! Na otázku, co je k obědu jen matka kývla hlavou směrem k lednici. Nebyla zapnutá, ale to nic, vzhledem k panující zimě v bytě, neznamenalo. Po otevření dvířek na nás čekal šok. Nic v lednici nebylo, jen dvě syrové králičí hlavy! „Budu dělat vývar,“ oznámila matka dětí, jako by ji čekala nějaký těžká práce. Otec dětí si mezi tím v klidu zapálil cigaretu a pozoroval, co se děje. Policisté spolu se sociální pracovnicí postupně odváděli děti do aut. Neměli pro ně žádné oblečení, tak je balili do dek, které na trh skočila sociální pracovnice koupit. Mimo miminka dostalo každé z dětí rohlík, ale ani jedno si nekouslo. Nebylo zvyklé něco snídat ani obědvat. Jen placky z mouky a vody. To proto potřebovala Amálka mouku. Její sourozenci v klokánku nebyli už tak ostýchaví a vrhali se na jídlo rychlostí blesku. Teta je musela trochu krotit, aby se nepřejedli a nebylo jim špatně. Večer, spokojení, čistí a najedení, usínali všichni s úsměvem, na rtech. Děti byly k nepoznání! Hned ráno přiběhly ke kuchyňskému stolu obhlédnout, co je čeká za lahůdky. Jídlo bylo tím nejhlavnějším, co je zajímalo. Neměly žádné hygienické návyky, neuměly se umýt ani učesat, natož si vyčistit zuby. Ani pastelku nikdy nedržely v ruce, natož nějakou panenku či autíčko. Všechno pro ně bylo nové, ale vše si ochotně vyzkoušely. Den ze dne dělaly neuvěřitelné pokroky. Po měsíci už mohly začít chodit do školky. Amálce jsme vyřídili odklad školní docházky a jejímu o rok mladšímu bratrovi rovněž. Rodiče byli vzati do vazby. Matka byla opět těhotná. O děti nejevili nijaký zájem. Náš zájem naopak vzbudil jejich ošetřující dětský lékař. Sídlil hned za rohem a nebylo mu divné, že děti nechodí na prohlídky ani očkování. Jeho zdravotní obvodní sestra nás vyvedla z omylu: „Ale oni k nám chodí! Sice jen občas, ale vídám je tu. Vždycky zapáchají a jsou špinaví. Ale co člověk nadělá, že…“ Byla jsem toho názoru, že sourozenci měli být už dávno nahlášeni na OSPOD či policii. Ale bylo mi řečeno, že se jedná o lékařské tajemství. Nemínili jsme to vzdát a nahlásili pana doktora na Lékařskou komoru. Vždyť mohl děti navštívit doma! On ale s tímto nesouhlasil. Prý nemá čas obíhat kdejaké dítě… Jeho lhostejnost nám doslova vyrazila dech. Dětem šlo o život. Byly těžce podvyživené a nemocné. Neočkované a bez preventivních prohlídek. Jakoby neexistovaly! Musím se přiznat, že nechápu, co se s tolika lidmi stalo. Jejich lhostejnost je ohromující. V případě těchto sourozenců se stal zázrak v podobě pěstounské péče. Našli se hodní lidé, kteří je přijali všechny a nelitovali. Děti byly nesmírně nadané a učenlivé. Každé z nich se učí na nějaký hudební nástroj. Ze školy nosí pěkné známky a konečně si mohou užívat dětství tak, jako jejich vrstevníci. Ani jejich nové učitele nenapadlo, co měly děti za život. Jak trudný a těžký čas prožívaly, či spíše přežívaly. Amálka nyní jezdí na svém milovaném červeném kole a její mladší sestřička zase vozí pyšně kočárek s panenkou. Kluci si to drandí na koloběžkách a jejich nejmladší bratříček už se batolí a do kočárku už nechce. Nikoho by nenapadlo, kolik toho mají děti za sebou. Snad je čeká krásný život. Zaslouží si ho!