30. 9. 2025

Svoji malou šestiletou dcerku přivedla do Klokánku její maminka. Holčička vypadala na tři roky a bylo velkým překvapením pro všechny, když se dozvěděli její skutečný věk. Byla neuvěřitelně hubená a slabá. „Nemáme na jídlo a doma je zima,“ prohlásila maminka a strčila dcerku před sebe. „Nechte si ji tady, jinak umře hlady,“ konstatovala. K našemu údivu byla paní vdaná a žila v manželství, o kterém prohlašovala, že je šťastné. Jen manžel nepracoval a pokoušel se živit coby farmář. Bohužel neúspěšně, protože i přes studium na vysoké škole neuměl vůbec nic. A taky nic nevěděl o hospodaření na farmě. Jeho zvířata nestrádala, ale přežívala jen tak tak. Krávy nedojily a slepice nesnášely vajíčka. Králíci byli hubení a kachny i husy jak by smet. O dětech, kterých měl mimo Pavlušky ještě pět, nevěděl také nic. Natož, že potřebují jíst! On sám moc nejedl, stačila mu prý za den jedna mrkev a kousek suchého chleba. Prý nebude ničit planetu nadměrnou konzumací. To vše uvedl při naší návštěvě. Pavluščina matka měla pravdu. Netopilo se a nejedlo! Bylo odpoledne, když se sourozenci holčičky začali vracet ze školy. Byli hezky oblečení a hned se převlékli. To aby mohli zase do školy v tom pěkném. Kalhoty a mikiny si pečlivě složili kluci do komínků a dali na okenní parapet. Zde bylo vše připravené na zítřek. Malá holčička putovala po vyšetření dětskou lékařkou přímo do nemocnice, kde jí nasadili speciální stravu a stanovili kalendář očkování. Pavluška nejen že nechodila do školky, nechodila ani na lékařské prohlídky, natož na povinné očkování. Nikomu to nevadilo, ani její dětské lékařce ne. Prý je každého osobní věc, jak se stará o dítě. S tím jsme nemohli souhlasit a se svolením matky přihlásili Pavlušku jinam. K lékařce, které nebyl osud holčičky lhostejný. „Potřebuje operaci,“ sdělila nám nová lékařka a ukázala její ruku. Pavluška ji měla zaťatou v pěst a nemohla ji otevřít. Jednalo se o pravou ruku a ona měla nastoupit do školy. Pokud by nešla na operaci, nemohla by psát ani kreslit. Jedla levou rukou, ale moc jí to nešlo. Hlavně kvůli tomu, že neměla co jíst, a kdyby ano, jistě by si poradila i s levou. O tom jsme byli přesvědčeni, když jsme uviděli Pavlušku u jídla. Nemohla se ho nabažit! Neustále se vyptávala, zda nebude její jídlo někomu chybět. A vzpomínala na bratry a jejich každodenní trýznivý hlad. Ujistili jsme ji, že i tento problém, vyřešíme. Neuplynul ani den a kluci byli u nás. Dokonce na stejném pokoji jako jejich sestra. O operaci dcery nechtěla maminka ani slyšet. „Nemám pro ni oblečení, ani já ho nemám! A peníze. Vždyť ani nevím, jak bych tam jela!“ Pavluška totiž musela s rukou na specializovanou kliniku, kde operovali i věhlasné sportovce a další celebrity. Pobyt zde byl velká výhra a my nemohli takovou šanci propásnout. Pavlušku i její matku jsme vybavili tím, co bylo potřeba. Včetně hraček a pastelek, aby se malá Pavluška během hospitalizace nenudila. Bylo to hodné a trpělivé děvčátko. Nebálo se bolesti a těšilo se, až bude mít ruku zdravou. Prý si koupí prstýnek, na památku! Dlouhá cesta na silnici plné sněhu utekla jako nic a my konečně stanuli před bránou kliniky. Přivítala nás milá sestřička a hned vzala holčičku za ruku, že ji odvede do pokoje. Maminka mezi tím měla sepsat příjmové papíry. „Víte, já jsem hloupá a neumím to,“ oznamovala lékaři, ale ten neztratil optimismus. Počítal s tím, že maminka zůstane s dcerou alespoň týden. Nechtělo se jí, ale musela, byla zcela závislá na našem odvozu. Usmířil jí až lákavě vonící oběd. Skoro plakala, když dostala přidáno. Už nebyla díky péči lékařů tak hubená, ale přesto nevážila víc, než pětačtyřicet kilo. Byl to zvláštní případ. Rodiče byli hodní a milující, děti fyzicky netýrali. A přesto všichni jejich potomci skončili v nehezkém stavu u nás v Klokánku. Jeli jsme si o tom popovídat s otcem rodiny. Ale k rozhovoru nedošlo. Utekl před námi do polí a už se neukázal. Co bude dál, nikdo nevěděl. Zpět do rodiny děti nemohly. Skončily by stejně jako před přijetím. A do dětského domova se nám zdálo jejich umístění předčasné. Začali jsme pátrat, zda by neměl zájem se o ně starat někdo ze širší rodiny. Prarodiče už nežili, ale k našemu překvapení se objevila nejstarší dcera maminky. Byla už plnoletá a jejím otcem byl někdo neznámý. Někdo, koho Pavluščina maminka tajila. Ona dcera vyrostla kdysi u babičky, maminčiny matky, a vystudovala střední školu. Nyní pracovala v bance a na hypotéku splácela dokonce vlastní byt. Se sourozenci se nestýkala. Chtěla mít lepší život a měla za to, že když se bude od matky a sourozenců distancovat, půjde vše lépe. Měla pravdu, ale svědomí jí nedalo. Za bratry se šla podívat do Klokánku a Pavlušku si prohlédla na fotografii. Usmívala se a byla velmi roztomilá. „Vezmu si je do péče,“ oznámila, a aniž by něco s námi probírala, odebrala se hned na úřad a zde si požádala o pěstounskou péči. Nebylo to tak snadné, jak se domnívala. Pro úřady to byla nezkušená mladá holka, která určitě ani neví, co chce. Ale opak byl pravdou. Magda, jak se jmenovala, si šla za svým a dosáhla výsledku brzy. Během několika dní byt přizpůsobila pobytu dětí. Nakoupila jim oblečení i mobilní telefony. Později se přiznala, že prodala několik šperků po babičce a taky pár obrazů. Ani netušila, jaké cennosti zdědila. Jakoby babička tušila, že se jednou budou vnučce hodit! Měla totiž ještě několik vnuků od syna,. Ale těm neodkázala nic, což vedlo k velké nenávisti a nepochopení. Magda při tom nechtěla pro sebe nic. Byla skromná a svůj čin nijak nezveličovala. Čekala ji tvrdá práce. Děti nebyly zvyklé na pravidelný režim. A také jejich otec nesouhlasil s péčí svojí nevlastní dcery o jeho děti. Ale nic jiného mu nezbývalo. Časem se změnil. Začal chodit do práce a vydělávat peníze coby popelář. „Je to nádhera!“ prohlásil, když se byl u nás podívat. Přinesl nám jablka ze sadu. Děti navštěvoval a bral si je i na víkend, což Magdě velmi pomohlo. Konečně mohla jít Pavluška do první třídy. Krásnou školní tašku a vybavení měla z Klokánku, přestože už u nás nepobývala. Na operované ruce se jít třpytil nový prstýnek. Na památku!